Žádné rozcestí. Trend dekarbonizace je jasný

Na globálním ekonomickém kolbišti už se nevede soutěž o kvalitnější spalovací motory nebo kogenerační jednotky, nýbrž o celý balík dekarbonizačních technologií. Evropa přitom potřebuje udržet kapitál doma a posílit inovace, čemuž pomůže navrhovaný 28. právní režim. V debatě na červnové Euro Business Breakfast to zdůraznili dlouholetá zástupkyně České republiky ve Světové bance, ekonomka Jana Matesová, a prezident Evropské federace pro obnovitelné zdroje energie Martin Bursík. Česko podle nich musí přestat konzervovat ekonomiku minulosti.

---

Inovace, dekarbonizace, bezpečnost. Tři základní pilíře takzvaného kompasu konkurenceschopnosti, což je materiál Evropské komise, která jím odpověděla na známou Draghiho zprávu. Je to odpověď správná a dostatečná? Podle Jany Matesové je především dobře, že Draghiho zpráva natvrdo pojmenovala aktuální stav. „Ekonomové to vědí minimálně od konce devadesátých let, stále o tom píší, ale do politických volebních programů se to nedostalo. Přitom tehdy na tom Evropa byla skvěle, protože její ekonomiku nakopl pád železné opony. Ještě v polovině prvního desetiletí měla Evropa stejně jako USA podíl 25 procent na světové ekonomice. Dnes je to 16 procent, USA si svůj podíl drží, Čína se blíží 18 procentům,“ konstatovala ekonomka. 

Přitom podle Jany Matesové ekonomové vypracovali strategické materiály, ale konečné znění, ať už to byla lisabonská strategie nebo strategie EU 2020, mělo jazyk a podobu naprosto nepochopitelnou pro běžné voliče, kdy čtenář potřebuje k porozumění speciální schopnosti. „Když to pak vidí politik, přečte si první řádku a ihned to zahodí, protože ví, že tohle voličům neprodá. Naopak Draghiho zpráva je napsána lidským jazykem, a hlavně tvoří její podstatnou část velmi přesvědčivé, nenapadnutelné analýzy,“ uvedla Matesová.

Z navrhovaných opatření, o nichž budou členské státy jednat, považuje za dobrý krok institut 28. režimu pro inovativní firmy a starupy, který má přispět k sjednocení kapitálového trhu, a to tím, že místo 27 národních variant představuje jednotnou regulaci daní, účetnictví, bankrotu či pracovního práva pro všechny start-upy a technologické firmy, které se na společném kapitálovém trhu EU budou ucházet o rizikový nebo akciový kapitál. „Aby se investoři nemuseli seznamovat s 27 národními systémy. To dělat nebudou, my ale nutně potřebujeme obrovský jednotný kapitálový trh jako v USA. Na ten každoročně odtékají stovky miliard eur z úspor Evropanů a financují tam pak americké firmy. Pro technologické firmy a inovativní start-upy je financování úvěrem nepoužitelné. Přitom tu jsou firmy, které potřebují financování, ale není tu kapitálový trh, který by byl sjednocený, dostatečně transparentní, efektivní, likvidní a tak velký, aby investoři mohli diverzifikovat. Jsou tu peníze, firmy i nápady, které mohou posouvat zelenou transformaci. Jenže pokud už se start-up rozjede, nenajde u nás financování na svůj růst a buď ho koupí americký investor, anebo odejde do USA, kde odvádí daně a pomáhá americkému růstu,“ vylíčila obvyklý neblahý scénář. Návrh 28. režimu jako podmínku rozvoje společného kapitálového trhu EU tedy považuje za klíčový pro evropskou konkurenceschopnost a pro to, aby inovace zůstávaly v Evropě.

Matesová upozornila, že navzdory všem proklamacím o jednotném evropském trhu se jedná o cíl, který zdaleka není a nebyl dosažen. Jednotný trh EU byl v roce 1994 spuštěn pouze pro obchod se zbožím, ale i ten se nekoordinovaným vývojem národní legislativy v jednotlivých státech od té doby podle jejího názoru rozbil. Jednotný trh se službami vědomě nikdy nevznikl a v případě regulovaných odvětví se tak stalo dokonce záměrně. „Když se zaváděl společný trh, členské státy se rozhodly, že se to nebude týkat služeb nebo odvětví, v nichž nepůsobí tržní mechanismus a musí být regulovaná. To jsou například všechna síťová odvětví, jako jsou energetika, telekomunikace nebo obrana. Mezitím se docela dobře sjednotil bankovní trh v rámci eurozóny, mimo ni ne tolik, ale kapitálový trh se nesjednotil vůbec a dnes jsou z toho velké problémy,“ uvedla ekonomka.

Pryč od plynu k levnějším energiím

Ohledně vysokých cen energií v Evropě předložil analýzu příčin a následků Martin Bursík. „Když Rusové zaútočili na Ukrajinu, ukázalo se, jak nebezpečná byla závislost na zemním plynu z Ruska. Cena elektřiny na spotovém trhu se odvíjí od takzvaného závěrného zdroje, což poté, co jsou využity zdroje s nízkými operativními náklady, typicky obnovitelné zdroje energie, nastupují plynové elektrárny. A v momentě, kdy vyletěla cena plynu, jsme mohli vidět, jak drahá je závislost na fosilní energii, která se promítá i do cen elektřiny. To platí pořád. Velkoobchodní ceny plynu ve Spojených státech jsou zlomkem toho, co u nás, což je dáno tím, že USA těží a my ne. Ale netřeba panikařit. USA mají zásoby a mají Trumpa, který hlásí ´Drill, baby, drill´, ale dekarbonizace je globální trend, který pokračuje i v USA. Pro Trumpa je export stlačeného zemního plynu politickou výhodou, ale byznys ve Spojených státech pokračuje v rychlém rozvoji obnovitelných zdrojů. Čili v Americe je teď nějaká perioda, kde plyn hraje rétoricky významnou roli, ale ekonomicky je jen omezeně zajímavý. Byznys chápe, že do poloviny tohoto století bude role plynu velmi omezená. Z mého pohledu je nutné všude, kde je to možné, se plynu co nejrychleji zbavit. Evropa to chápe, my to chápeme trochu méně, protože jsme zhruba o jednu generaci mentálně pozadu, takže transformujeme teplárenství formou výměny uhlí za zemní plyn. Přitom máme k dispozici obrovské prostředky z Modernizačního fondu, zhruba 600 až 800 miliard korun, ale my z nich 80 miliard posíláme na přechod z uhlí na plyn. Není tam jediný projet přechodu na průmyslová tepelná čerpadla, protože tuhle technologii tady neznáme. Přitom ji mají ve Stockholmu, v Helsinkách, teď ji staví ve Vídni,“ uvedl Bursík.

V této souvislosti exministr životního prostředí dodal, že vítězi zelené transformace budou technologie s největší efektivitou. „Elektromobilita vyhraje z prostého důvodu. Ať do spalovacího motoru nalijete cokoli, jeho účinnost je pořád 30 procent. U elektromobilu je to přes 90 procent. U tepelných čerpadel je to stejné. Dominantní technologií výroby tepla (a chladu) budou v budoucnu tepelná čerpadla, většinu tepla nebudeme získávat spalováním,“ řekl.

Dekarbonizace je tak podle Bursíka zjevný trend, jemuž se dobře daří i v Číně. „Nerad to říkám, ale dělají to chytře. Identifikovali trendy před nějakými dvanácti lety a vsadili na baterie, elektromobily, fotovoltaiku, teď jdou rázně do větrných elektráren. My se jakoby probouzíme a začínáme chránit trh před nekalou čínskou konkurencí, což je v pořádku,“ řekl Bursík a pochválil i posun agendy na evropské scéně, kdy byl Green Deal překlopen do Clean Industrial Dealu. „To je chytré, protože tím Komise dostává na palubu průmysl a začala s ním vést dialog. Evropa snad pochopila, že soutěž s USA a Čínou se vede o celý ten balík dekarbonizačních technologií. Už se nevede soutěž o kvalitnější spalovací motory nebo kogenerační jednotky. To jsou technologie minulosti. Čína do transformace energetiky investuje 800 miliard dolarů ročně, Evropa a Spojené státy dohromady asi 750 miliard, ale Evropa více než Spojené státy. Takže není důvod k depresi, je to správný směr, chce to akcelerovat dekarbonizaci, vytvořit energetickou unii a překonávat hranice,“ uvedl Bursík.

S vysokými cenami energií chce EK bojovat mimo jiné i akčním plánem pro dostupné energie. Bursík k němu dodává, že tento plán skýtá několik dobrých možných cest ke sražení cen.

„Německo, Rakousko i Polsko získávají řádově vyšší podíl energie z větrných elektráren než Česko. Přitom tu fouká srovnatelně. Je to levná energie. Když fouká, přetoky z Německa zlevňují elektřinu v Česku. Máme dvě dobré možnosti a můžeme je kombinovat. Jedna je posílit vedení z Německa a těžit z toho, že se brzy budou blížit 90 procentům elektřiny z obnovitelných zdrojů. Druhá ještě lepší možnost je postavit elektrárny u nás a mít z nich zisk. Takže tento plán má řadu dobrých komponent, včetně návrhu vytvoření energetické unie v roce 2027. Zároveň je tam scénář, který umožňuje takzvaný demand-side management, tedy přenést flexibilitu na stranu spotřeby. V Evropě má 83 procent spotřebitelů fixní tarify, které vůbec nemotivují spotřebovávat elektřinu podle aktuální tržní ceny. To je potřeba rychle změnit, instalovat chytré elektroměry a motivovat spotřebitele k flexibilitě. Bioplynové stanice pak nemusí vyrábět 24/7, ale budou dodávat pružně, když bude potřeba. Pak se můžeme dostat k výsledkům, které použila Komise v modelu, že v roce 2040 bude energie o 30 procent levnější, a to včetně nákladů na investice do sítí,“ okomentoval Martin Bursík.

Kvůli nedostatku odvahy vězíme v minulosti

Je možné urychlit dekarbonizaci, ale zároveň zachovat v Evropě výrobu i podle Jany Matesové? Do značné míry to podle ní závisí na tom, zda se podaří změnit český přístup. „Jsme strašně konzervativní. Říkáme si, proč něco měnit, takhle to stačí a tak dále. A ten, kdo něco měnit chce, většinou tvrdě narazí. Dotujeme odvětví, která tu dávno neměla být, na úkor inovativních firem, kterých je tu spousta, ale nejsou schopné získat kapitál na růst. Bankovní financování pro mladé inovativní firmy není vhodné ani z pohledu bank, ani firem. Takže odejdou za Atlantik, místo aby tu zaměstnávaly lidi a odváděly daně a sociální pojištění. A zase slyšíme nářky typu, už vidím horníka z Ostravy, jak bude dělat v IT firmě. Tak se tam běžte podívat, kolik jich je a jak se chytili. Firmy nepotřebují jen programátory, ale i další profese. Takže nedostatkem odvahy si konzervujeme výrobní strukturu, která má základy v 19. století,“ přiblížila ekonomka.

Poukázala též na mírný lingvistický posun, kdy se v dnešních debatách o udržitelnosti stále častěji objevuje termín odolnost. Jde o reakci na období covidové a energetické krize vyvolané geopolitickým napětím. „Udržitelnost byla příliš spjata se zelenými snahami, ale součástí udržitelnosti je i snaha dobře žít ve svobodném světě tak, jak chceme žít s tím, že nás nebudou ohrožovat klimatická, ale ani bezpečnostní rizika.“

Malost tuzemského myšlení je brzdou rozvoje i podle Martina Bursíka. „Tak jako si tu nikdo nedovedl před dvěma dekádami představit kotle na peletky, dnes si tu nikdo nedovede představit vytápění třetiny Prahy sérií tepelných čerpadel postavených na čistírně odpadních vod v Tróji, kde vytéká o deset stupňů teplejší voda, než je ve Vltavě. Ta cesta je zřejmá, není třeba tu vše vymyslet, stačí se inspirovat v západních zemích, které netrpí mentálním blokem, a instalovat čisté a efektivní technologie dekarbonizace i u nás. Vůbec nepochybuji o správnosti tohoto trendu a myslím, že v mnoha oborech čistých technologií může být na špičce jak Evropa, tak Česko,“ uzavřel Bursík.