Sama pracuje ve firmě, která je podle ní velmi osvícená a o velkých tématech udržitelnosti v ní není třeba debatovat. Když ale vystoupí ze své bubliny, bývá překvapená, kolik firem se ještě nikam neposunulo a ani se jim moc nechce. "Vždyť udržitelnost přece znamená dlouhodobou životaschopnost. V soukromém životě opravdu těžce nesu to tak silně negativní vnímání Green Dealu, dekarbonizace průmyslu, odchodu od uhlí a dalších opatření mezi lidmi," říká Zuzana Holá, ředitelka komunikace a udržitelnosti ve společnosti Vodafone a zároveň nominantka ocenění Czech Sustainability Leaders Award. To letos poprvé uděluje nejstarší česká platforma odpovědného podnikání Business Leaders Forum. Partnerem cen je projekt [ta]Udržitelnost.
Co považujete za svůj největší dosavadní úspěch v oblasti udržitelnosti?
Na první dobrou bych skoro řekla ocenění, ke kterým moje práce dlouhodobě přispívá. Ale není to pravda:). Pro mě je největším úspěchem, když se mi podaří přesvědčit někoho kolem mě, že udržitelnost rovná se odpovědnost každého z nás. Že prostě dává smysl přemýšlet nad tím, co moje chování a styl života způsobuje mému okolí. A když daný člověk díky tomu změní svůj přístup. Profesně považuji za úspěch, že mě kolegové a kolegyně berou jako odbornici, která je nadšená, na správných místech neústupná, ale zároveň racionální. To je totiž v korporátním prostředí nutně potřeba. A že snad mám i nějaký kredit v udržitelné komunitě.
Máte nějaký osvědčený postup, jak nadchnout pro téma udržitelnosti ostatní?
Osobní přístup a selský rozum. A vysvětlovat, vysvětlovat, vysvětlovat. Mně dobře fungují vlastně úplně základní věci – ukazovat na příkladech, že si bezohledností a extrémním konzumem pod sebou systematicky podřezáváme větev. A že to do nekonečna nejde, protože planetu fakt máme jenom jednu. Například že je opravdu nesmysl kupovat si běžně kafe do jednorázového nerecyklovatelného kelímku, který hned zahodím. Nebo že opravdu není nutné mít 30 triček, i když jsou levná. I moje pubertální dcera chápe po shlédnutí filmu o výrobě rychlé módy, že hromady levného oblečení jsou prostě špatně. Tuhle jsem viděla obrázek, který to podle mě vystihuje přesně: Země s nápisem „Tvoje máma. Limity jsme my.“ Tak tohle se snažím vysvětlovat.
S čím se dnes nejvíce potýkáte, když se snažíte udržitelnou agendu posouvat vpřed a měnit ji v realitu?
Já mám to štěstí, že pracuji ve firmě, která je hodně osvícená a o velkých tématech není debaty. Tam spíš přesvědčuji ostatní, že mají smysl další, z pohledu fungování firmy drobné věci. Že je zkrátka pořád kam se posouvat, i když drobně. A aby to někteří nebrali jako přehnanou buzeraci.
Ale když vystoupím ze své bubliny, bývám překvapená, kolik firem se ještě nikam neposunulo a ani se jim moc nechce. To nechápu, vždyť udržitelnost přece znamená dlouhodobou životaschopnost. V soukromém životě opravdu těžce nesu to tak silně negativní vnímání Green Dealu, dekarbonizace průmyslu, odchodu od uhlí a dalších opatření mezi lidmi. Já to prostě považuji za selhání na všech frontách ve smyslu edukace a komunikace. A taky mám postupně čím dál větší problém právě s osobní bezohledností, že lidi nejsou ochotní slevit ze své pohodlnosti.
Pokud byste měla/měl jmenovat osobu, která by si ocenění Czech Sustainability Leader Award zasloužila více než vy, kdo by to byl a proč?
Já si upřímně myslím, že je spousta lidí, kteří by si ho zasloužili víc než já. Já prostě jen dělám to, co mi připadá správné. Takže bych to ocenění dala všem pěti osobnostem, které jsou nominované se mnou, protože mají za sebou ohromný kus práce, za kterou mají můj obrovský obdiv.
A kdybych si měla vybrat jednoho libovolného člověka? Byla by to současná vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková. Za to, co dělá pro lidská práva u nás, pro nejrůznější znevýhodněné skupiny lidí, a jak se nebojí. Mě její osobní přístup průběžně vychovává k ohleduplnosti a k tomu, že žádná angažovanost není dost.