Udržitelnost začíná už u návrhu, ne u „zelenějšího“ materiálu

Jitka Hvězdová, spoluzakladatelka Plastenco a Reborn Design, upozorňuje, že o udržitelnosti produktu se rozhoduje dávno předtím, než přijde na řadu volba materiálu nebo obalu. Prosazuje proto přístup, který už při návrhu zohledňuje životnost, opravitelnost, recyklovatelnost i způsob výroby. Technologie jako robotický 3D tisk z recyklovaných plastů podle ní mohou otevřít cestu k lokálnější a flexibilnější výrobě – pokud se propojí s dobrým designem a reálnou potřebou trhu. 

---

Které hlavní překážky vidíte na cestě k udržitelnějšímu fungování vašeho oboru?

Udržitelnost je příležitost, cesta do budoucnosti. V designu a výrobě vnímám, že se o udržitelnosti často začíná mluvit až příliš pozdě – ve chvíli, kdy už je produkt navržený a řeší se jen „zelenější“ materiál nebo obal. Přitom klíčová rozhodnutí vznikají na úplném začátku: proč produkt vzniká, jak dlouho má sloužit, z čeho bude vyrobený, zda půjde opravit, recyklovat nebo lokálně vyrobit. V Plastenco se proto snažíme dostávat udržitelnost přímo do procesu navrhování a propojovat designéry, studenty, firmy a materiálové know-how.

Máte návod na to, jak se úspěšně vyhnout greenwashingu?

Můj návod je jednoduchý: říkat pravdu i ve chvíli, kdy není dokonale líbivá. Udržitelnost není nálepka, ale proces plný kompromisů, testování a rozhodování. Pokud pracujeme s recyklovaným plastem, musíme umět říct, odkud materiál pochází, jaké má limity, co se povedlo a co se teprve učíme. Greenwashingu se vyhneme tím, že neprodáváme iluzi dokonalého produktu, ale transparentně ukazujeme cestu – od odpadu přes vývoj až po konkrétní aplikaci v interiéru, architektuře nebo veřejném prostoru.

Které nové technologie mají potenciál výrazně přispět k udržitelnosti?

Velký potenciál vidím v technologiích, které umožňují lokální, flexibilní a materiálově efektivní výrobu. Pro nás je zásadní například robotický 3D tisk z recyklovaných plastů, protože umožňuje vyrábět bez klasických forem, v menších sériích a s větší svobodou tvaru. Zajímavé jsou také digitální konfigurátory, materiálové databáze (zatím jsme na začátku) a nástroje, které propojují návrh, výrobu a dopad produktu (u nás "hi-level" LCA). Technologie sama o sobě ale nestačí – největší smysl má ve chvíli, kdy se propojí s dobrým designem a jasnou potřebou trhu. Ekonomika celého systému je samozřejmost.

Veřejná debata o udržitelnosti se hodně točí kolem dopadů na životní prostředí, tedy pomyslného písmene E ze zkratky ESG. Je podle vás věnována dostatečná pozornost i sociální odpovědnosti skryté pod písmenem S?

Myslím, že sociální rozměr udržitelnosti je stále trochu ve stínu, přitom je zásadní. Udržitelnost není jen o materiálu, emisích nebo odpadu, ale také o tom, kdo má přístup k novým příležitostem, znalostem a technologiím. V Plastenco je pro mě důležité zapojovat studenty a mladé tváře designu s reálnými zadáními. Mladí tvůrci přinášejí odvahu a čerstvý pohled, firmy zase zkušenost a možnost věci uvést do praxe. Právě v tom vzniká sociální hodnota – nové kompetence, spolupráce a důvěra mezi obory.

Co se vám osvědčilo v situaci, kdy potřebujete o cestě k udržitelnosti přesvědčit některé zdrženlivější kolegy ve firmě?

Nejlépe funguje ukázat konkrétní výsledek. Ne moralizovat, ne strašit, ale přinést prototyp, vzorek materiálu, návrh produktu nebo jednoduchý výpočet, který ukáže, že udržitelnost může být zároveň inovace, designová příležitost i obchodní výhoda. Zdrženlivost často nevzniká z odporu, ale z nejistoty: lidé nevědí, co to bude stát, jak to bude fungovat a jestli to trh přijme. Jakmile vidí konkrétní produkt, spolupráci se studenty nebo nový způsob využití odpadu, debata se velmi rychle změní. A navíc, design je i o emoci a ta často rozhoduje.