Udržitelnost 2025: rok politické bezradnosti

Co bude dál? Tato otázka byla v průběhu letošního roku v komunitě kolem udržitelnosti jednou z nejfrekventovanějších. Důvodem je eroze zájmu o téma v důležitých centrech politické moci, což se nakonec projevilo i na klimatickém summitu v Brazílii. Část evropského i tuzemského byznysu přitom nadále jede podle dřívějšího jízdního řádu s cílem maximální dekarbonizace. A z této cesty nemíní ustupovat.

---

Když na konci roku 2024 v amerických volbách uspěl Donald Trump, evropským lídrům bylo jasné, že v prosazování udržitelné agendy budou v příštích letech osamoceni. Sami v té době již třímali Zprávu o konkurenceschopnosti EU, kterou vypracoval bývalý šéf Evropské centrální banky Mario Draghi. Ta naznačila, že dosavadní politika tvrdé regulace nevede k požadovaným cílům. Evropa měla již dnes být obdivovaným vývozcem udržitelných technologií, místo toho jen postupně vyklízí pole v dříve tradičně silných odvětvích.

Evropská regulace

Evropská komise začala reflektovat posun nálad mezi voliči i v byznysu a v lednu letošního roku představila balík Omnibus, který část firem osvobozuje od povinností spjatých s nefinančním reportingem, jiné části korporátní sféry přinesl odklad těchto povinností. Do praxe to vneslo trochu úlevy, ale především hodně zmatku a nejistoty.

V listopadu k balíku zaujal stanovisko Evropský parlament, který doporučil výrazně zmírnit požadavky na nefinanční zprávy i náležitou péči, a v závěru roku pak z takzvaného trialogu, tedy jednání Evropské komise, parlamentu a Rady EU, vzešly nové parametry: zprávy o udržitelnosti podle směrnice CSRD budou povinně vydávat společnosti s nejméně tisícem zaměstnanců a minimálním čistým obratem 450 milionů eur. V případě směrnice o náležité péči v oblasti udržitelnosti (CSDDD) se zvyšují prahové hodnoty na pět tisíc zaměstnanců a 1,5 miliardy eur čistého obratu.

Jak vyplývá z debat s odbornou veřejností, primárním důvodem dosavadních rozpačitých výsledků politiky Green Dealu je především nedostatečná komunikace ze strany jejích architektů. Z několika průzkumů například vyplývá, že většina občanů Česka není schopna definovat, co je náplní a cílem této politiky, což jim ale nebrání v tom ji odmítat. „Termín udržitelnost není rudý hadr, ale Green Deal ano,“ říká k percepci celého tématu veřejností poslankyně STAN Adriana Chochelová. Málokdo by nesouhlasil s tím, že chce žít v čistém a přátelském prostředí a chce jej zachovat pro příští generace. Problém tedy není cíl, ale zvolené prostředky, které se mnohým zdají být odtržené od reality.

V byznysu je situace obdobná. I malé a střední firmy rády inovují, dekarbonizují a zefektivňují svou činnost, ale nemají finance a kapacity na administrativu spojenou s požadavky nefinančního reportingu. Těm přinesl Omnibus (těžko říct, nakolik dočasnou) úlevu. Pro velké firmy, které se startem ESG reportingu počítaly a byly na něj připraveny, znamenal Omnibus naopak studenou sprchu. „Bylo to hodně velké sousto, které změnilo pravidla hry ve všech parametrech. Chápu snahu snížit administrativní zátěž, ale došlo k tomu příliš pozdě. S některými firmami se připravujeme tři čtyři roky na celý rozsah, teď je to chaotické a firmy neví, na čem jsou,“ říká Radka Mikulenka, expertka na ESG z poradenské společnosti EY. Ani poté se ale nezlepšila situace v oblasti komunikace tématu. „Komunikace o směrnici, sektorových standardech a tématu jako celku je nadále velmi vzácná,“ dodává Mikulenka.

Mezinárodní scéna

Ve Spojených státech se po zmíněném nástupu Trumpa do úřadu začaly rychle dít věci, které nepřejí globální klimatické akci. Při tamním ministerstvu energetiky během léta vznikla zpráva, která kriticky hodnotí dopady emisí oxidu uhličitého na klima v USA. Ta se stala podkladem pro radikální odklon od energetické politiky předchozí administrativy. Materiál tvrdí, že oteplování a další změny klimatu nepředstavují pro ekonomiku Spojených států ani jejich občany zásadní riziko, a oficiální americká politika se tak o téma prakticky přestala zajímat.

Podobný postoj rychle zaujaly reprezentace některých dalších zemí světa, což se následně projevilo během listopadové klimatické konference OSN v brazilském Belému, jíž se zástupci Spojených států vůbec nezúčastnili. 

Evropě tak zbylo jen pár spojenců a podle toho vypadala závěrečná dohoda, na níž se účastnické země shodly. Dohoda uznává potřebu naléhavě řešit změnu klimatu, neobsahuje ale detailní plán odchodu od fosilních paliv. EU sice postupovala jednotně, čelila však silné opozici dobře zorganizované skupiny vývozců plynu a ropy. Otázka je, zda jde o trvalou novou realitu, nebo mezikrok v čase rozkolísaného světového řádu.

Nemusí být jen zle

Otazníky se vznášejí i nad budoucností udržitelné agendy na české politické scéně. Nová vláda ve složení ANO, SPD, Motoristé sobě minimálně v rétorické rovině nebudí v této věci příliš optimismu. Samotný fakt, že ministerstvo životního prostředí spadá do gesce zastánců konvenčního automobilismu, je výmluvný. Předseda Motoristů Petr Macinka již stihl oznámit, že „klimatická krize v Česku skončila“. Bylo by hezké, kdyby za tím tvrzením bylo něco více než pokus vysmát se oponentům a ujistit věrné.

Na druhou stranu realita nemusí být tak temná, jak se z podobných výstupů může zdát. Prospělo by téma odpolitizovat a vrátit se k věcnosti, jak potvrzují i hlasy odborníků. „Nemyslím si, že by nastupující vláda byla ve všech otázkách a tématech souvisejících s udržitelnou transformací automaticky horší. Třeba ze startupové scény přicházejí hlasy, že na papíře to nevypadá tak špatně. Rolí byznysu je bavit se se všemi. Jako asociace jsme apolitičtí a na své akce zveme zástupce všech stran. Řekl bych, že až na drobné konkrétní výjimky lidí s vyhrocenými názory se s lidmi napříč spektrem dá bavit,“ předkládá racionální pohled Jenda Perla, výkonný ředitel platformy Změna k lepšímu.

Že politické angažmá nemusí být vždy ku prospěchu věci, si myslí Lukáš Ferkl, předseda správní rady sdružení Climate Sustainability Leaders a managing partner a odborný garant uhlíkových auditů v EnviTrail. „Pravidla de facto nastavují nadnárodní společnosti, a co nastaví, to budou jejich dodavatelé plnit. My děláme každoročně přehled Carbon Tracker, který mapuje, kolik firem z těch největších reportuje uhlíkovou stopu, a třeba v průmyslu je vidět, že to pořád roste, nezávisle na legislativě. A nejspíše je to tím, že to chce trh, ne politika. Takže pokud nová vláda nebude dělat v této věci nic, tedy ani na jednu stranu, bude to vlastně dobré,“ uvádí Ferkl.

Tento pohled sdílí i Marie Zemanová, zakladatelka společnosti COM.SE Consulting a místopředsedkyně představenstva Asociace udržitelného podnikání. „Chtějí to velcí hráči. Často tu slyšíme, že se Evropa utrhla, ale ta poptávka jde často od těch největších amerických firem, které se třeba českých firem ptají, jaké cíle a závazky mají stanovené. Tedy žádné floskule, ale konkrétní věci, protože byznys na tom stojí,“ dodává analytička.