Řešit udržitelnost je důležité, i když to politiky nezajímá
- před 8 hodinami
- Minut čtení: 5
Vlažná politická podpora, nedůvěra byznysu, přežívající mýty, ale také řada pozitivních příkladů ukazujících, že odvážnému štěstí přeje. To vše jsou fenomény, které se aktuálně točí kolem udržitelnosti, jak vyplynulo z květnové Euro Business Breakfast.
Přestože akcelerace změn klimatu je vůči mínění politiků imunní, udržitelnost právě vede litý boj za své místo v každodenním politickém provozu. Typické pro současný stav věcí v Česku je, že si toto téma nevzal žádný vrcholný politik tak říkajíc za své. Podle poslance Štěpána Slováka z ODS je to částečně tím, že tuzemská vrcholná politika důležitá témata pomíjí. „Naším hlavním úkolem je kritizovat to, co udělali ti před námi, a také to, co přijde z Bruselu. To je nejjednodušší varianta politiky, jejíž nevýhodou je to, že se ve sněmovně nedostává na racionální argumenty,“ sdílí svou zkušenost 28letý politik.
Typická pro tuto praxi je podle něj prakticky nefunkční komunikační linka mezi tuzemskými a evropskými poslanci, což vede k neschopnosti podat zde evropská témata srozumitelně a vstřícně. Uchopit politicky téma udržitelnosti je podle něj svým způsobem nutné. Vnímá jej však v širším pojetí než pouze jako záležitost spojenou se změnou klimatu. „V sázce je udržitelnost všech systémů, které ve společnosti fungují, včetně systému sociálních služeb a zdravotnictví. V posledních letech jsme svědky rozpočtové diskotéky, kdy je každá agenda jednotlivých ministrů či zmocněnců označena za prioritu a z České republiky se tak stává celkově neudržitelný systém,“ komentuje Slovák.
Není to jen politická neakceschopnost, co brání rychlejšímu tempu ekonomické transformace. Podle hlavní ekonomky Raiffeisenbank Heleny Horské značné části tuzemského byznysu chybí odvaha. „Znám hodně příkladů konkrétních firem, které investovaly během covidu v době velké nejistoty. Dnes jsou spokojené, že měly tu odvahu, protože po skončení pandemie byly připravené na opětovné nastartování ekonomiky a odolnější při nástupu energetické krize,“ tvrdí ekonomka.
S tím souhlasí i poradce prezidenta pro životní prostředí Ladislav Miko, podle nějž máme sklony k preventivní setrvačnosti. „V ekonomice máme tendenci setrvávat na zavedených modelech. Říká se tomu, ať se kola točí dál. Systém máme popsaný a ozkoušený, proto ho živíme a jiného se bojíme. Sice z něj může být na konci větší užitek, ale jisté to není, tak raději zůstaneme u toho, co umíme,“ popisuje Miko.
Modulární reaktory na obzoru
Podle manažerky udržitelnosti a členky představenstva společnosti ČEZ Michaely Chaloupkové může chybět politická i byznysová odvaha jít do udržitelných inovací i z toho důvodu, že jejich přínos není vidět hned. „Jedna věc je politika, druhá realita. Udržitelnost a s ní související věci se plánují ne na roky dopředu, ale na desetiletí. My teď například připravujeme provoz Dukovan na příštích 80 let. Politici si mohou říkat, co chtějí, ale my musíme jít dál,“ říká manažerka. Energetická společnost tak podle ní pokračuje v plnění svých závazků na cestě k uhlíkové neutralitě do roku 2040. Obnáší to nejen výstavbu obnovitelných zdrojů, ale též paroplynových elektráren a modulárních reaktorů. „Věříme, že začátkem třicátých let bude v Česku první malý nukleární reaktor,“ uvádí Chaloupková.
Příliš velká na to, aby si mohla dovolit zpomalit či ustoupit od nastoupené cesty k udržitelnosti, je i společnost Philip Morris. „Když si zpracujete analýzu dvojí materiality, vidíte rizika, příležitosti a dopad působení firem. Vedeme dlouhodobý dialog s dodavateli a zjišťujeme, jak bychom mohli snižovat uhlíkovou stopu nebo spotřebu plastů. My se svou strategií představujeme pro dodavatele určitou stabilizační kotvu, ale oni vědí, že se budou muset přizpůsobit a pomoci nám plnit naše cíle,“ říká manažer udržitelnosti Roman Grametbauer a zmiňuje, že od loňského roku obstarávají přepravu produkce z kutnohorské výroby do skladů velkoobchodníků nákladní automobily poháněné HVO, což je palivo vzešlé z použitého rostlinného oleje, díky čemuž klesl objem emisí zhruba o čtyři pětiny.
Začínají chápat
Takto velkých společností se loňské rozvolnění pravidel kolem nefinančního reportingu netýká, ale pro řadu těch menších znamenal loňský balík Omnibus signál k tomu přestat se celým tématem zabývat. To podle předsedkyně představenstva Asociace udržitelného podnikání Edity Šilhánové není správná reakce a část byznysu to sama pochopila. „Mám radost, že po tom otřesu se vracíme do rozumnějšího módu a i v řadě firem, které jsou dočasně osvobozené, se to téma řeší. Začínají chápat, že je to o řízení rizik, možnosti dělat byznys předvídatelně a být odolnější vůči dnešním výzvám,“ říká Šilhánová. Pro Omnibus má pochopení, protože předchozí nastavení pro firmy představovalo zadání „prakticky nezvládnutelné vlastními silami“. Na stranu druhou je podle ní špatně, že celá agenda reportingu vznikla původně v tak robustní podobě. „To nejhorší je měnit pravidla uprostřed hry, což se stalo,“ připomíná Šilhánová.
Podle proděkana pro vědu Fakulty životního prostředí Univerzity JEP v Ústí nad Labem Josefa Trögla je klíčovou otázkou spojenou s transformací ekonomiky mentální nastavení, lépe řečeno nastavení priorit. „Nejsme schopni si uvědomit cenu životního prostředí, našeho zdraví, našeho života. Mnozí volají po levné energii z uhlí. Jenže ona je možná levná pro republiku, ale pro ústecký kraj levná není. Tam jsou stopy po té ´levné´ energii patrné a dlouho budou. Hodnotit cenu životního prostředí je obtížné, ale konzervativní odhady negativních externalit uvádějí tři koruny za kilowatthodinu z uhlí, což je víc než dnešní cena emisní povolenky,“ uvádí akademik. Dodává, že polovina této částky připadá na zdravotní následky a čtvrtina na dopad na krajinu. To znamená, že jen čtvrtina negativních externalit spojených s výrobou energie z uhlí připadá na klimatickou změnu. „Levné energie tedy nedávají smysl ani environmentální, ani ekonomický. Mít levnou a udržitelnou energetiku podle mě není možné. Musíme si vybrat,“ říká Trögl.
Kolaps nehrozí
Vystoupení advokátky EY Law Kateřiny Suchanové pak připomnělo, že do agendy udržitelnosti nepatří jen otázky environmentální, ale také ty společenské a témata spojená s firemním řízením. Suchanová se specializuje na téma transparentního odměňování, což je nová povinnost, která i přes tradiční českou zpomalenou transpozici přeci jen brzy dopadne i na tuzemský byznys. Ne všichni zaměstnavatelé návrh vítají, většinou mají z nových pořádků obavy. Podle Suchanové však zbytečně. „Obavy jsou přehnané. Myšlenka rovné odměny za stejnou práci není nic nového. Úprava vychází z řady mezinárodních smluv, unijních dohod i českého zákoníku práce, takže nejde o žádnou revoluci,“ uklidňuje advokátka.
Úprava přináší tři důležité novinky. První je povinnost zaměstnavatele nastavit interní systém odměňování, který určí hodnotu jednotlivých pozic a možnosti růstu. Druhou bude informovat o tom uchazeče o zaměstnání během pohovoru. Třetí je informační povinnost vůči zaměstnancům, kteří budou moci žádat o informace o výši odměny kolegů na stejných či srovnatelných pozicích. Pokud zjistí, že rozdíl přesahuje pět procent, budou se takoví zaměstnanci moci dožadovat dorovnání u soudu. „Čeští zákonodárci dopředu avizovali, že budou směrnici transponovat v minimalistické podobě s cílem do textu co nejméně zasahovat,“ říká Suchanová. Ke korekci nicméně již došlo. „Znění směrnice čeští zákonodárci přizpůsobili naší národní úpravě. Evropská úprava totiž hovoří o odměně, což zahrnuje vše, co zaměstnanec dostal od zaměstnavatele, včetně tedy odměny nepeněžní, zatímco český zákoník práce hovoří o mzdě. V Česku tedy návrh vytváří dvojí systém odměn, jednak mzdový, jednak ten, do nějž se vejdou další peněžité i nepeněžité odměny,“ přibližuje Suchanová. Úprava má vejít v platnost 1. ledna příštího roku. Zásadního negativního dopadu na tuzemský byznys se Suchanová neobává. Ani případné postihy nejsou likvidační. „Navržené sankce jsou srovnatelné s těmi, kdy zaměstnavatelé porušují rovné zacházení se zaměstnanci či se dopouštějí diskriminace,“ uzavírá advokátka EY Law.
Komentáře