Re-use centra nejsou charita, ale základ cirkulární ekonomiky

Debata o re-use centrech se často zjednodušuje na ekologii nebo sociální pomoc, ve skutečnosti ale jde o plnohodnotný ekonomický model cirkulární ekonomiky. Podle Jany Hinke, pedagožky a vedoucí výzkumného týmu na Provozně ekonomické fakultě ČZU,  hlavní překážkou jejich rozvoje není nedostatek zájmu, ale především podcenění provozní a finanční udržitelnosti. Se svým týmem proto vytvořila metodiku, která zakladatelům radí, jak zajistit stabilní příjmy, profesionální řízení i funkční zázemí. 

---

Které hlavní překážky vidíte na cestě k udržitelnějšímu fungování Vašeho oboru?

Mým cílem je pomáhat se založením a provozem re-use center a re-use pointů – tedy provozů, jejichž cílem je přijímat funkční věci, které u svých původních majitelů již pozbyly významu a předávat je dalším lidem, kteří je ještě upotřebí, a to vše s využitím pracovní síly znevýhodněných skupin. V rámci výzkumné činnosti jsem se svým týmem identifikovala řadu bariér omezujících zakládání i další činnost re-use provozů – z těch ekonomických se jednalo zejména o očekávání, že příjmy nepokryjí provozní výdaje; z těch sociálních převažovala obava o zneužívání re-use center či pointů různými sociálními skupinami, překupníky věcí či sběrateli drahých kovů. V rámci právních bariér se ve velké míře vyskytovala bariéra neznalosti klíčových právních předpisů a k tomu i bariéra ve formě chybějících vhodných prostor. Všechny se snažíme odstraňovat tím, že jsme vytvořili „Metodiku pro založení a provoz re-use center a re-use pointů“, která je k dispozici na stránkách MŽP ČR nebo na webu našeho projektu.

Nejzásadnější bariérou pro zakládání re-use provozů je většinou ekonomický rozměr. Na začátku bývá opomíjený, přesto však je pro jejich dlouhodobou udržitelnost klíčový. Re-use provozy mohou plnit svou environmentální a sociální roli pouze tehdy, pokud jsou zároveň ekonomicky životaschopné. To znamená mít dostatečné příjmy z prodeje, služeb nebo partnerských projektů, případně být stabilně navázány na silného ekonomického partnera – podnik, obec nebo infrastrukturu odpadového hospodářství. Ekonomická stabilita umožňuje investice do profesionalizace procesů a širší nabídku služeb pro veřejnost. Re-use centra tak nemusejí být jen ekologickou iniciativou, ale plnohodnotným ekonomickým článkem cirkulární ekonomiky, který si vyžaduje strategické řízení a udržitelné financování. Právě posilování ekonomické stránky fungování re-use provozů si kladu se svým týmem za největší úkol. 

Veřejná debata o udržitelnosti se hodně točí kolem dopadů na životní prostředí. Je podle Vás věnována dostatečná pozornost i sociální odpovědnosti skryté pod písmenem S?

Re-use centra mají v naprosté většině výrazný sociální dopad. Řeší dostupnost základních potřeb nejen pro nízkopříjmové obyvatele, vytváří komunitní společenství shodně smýšlejících lidí, zapojují ohrožené skupiny obyvatel – např. ženy po mateřské dovolené, fyzicky či mentálně znevýhodněné osoby, osoby po výkonu trestu, osoby ve starobním důchodu a umožňuje jim setkání s řadou osob z jiných sociálních „bublin“ např. se studenty vykonávající dobrovolnickou činnost a podobně. Domnívám se, že sociální oblast si zaslouží mnohem větší pozornost a systematické uchopení – a to jak v legislativním procesu například při definování sociálního podniku v právních předpisech, tak ve firemní praxi či ve výuce. Bez silného „S“ nemůže být udržitelnost skutečně udržitelná. Osobně mohu ovlivnit zejména osvětu tohoto aspektu u vysokoškolských studentů a činím tak jak na České zemědělské univerzitě v Praze, tak na Západočeské univerzitě v Plzni, kde působím.

Máte návod na to, jak se úspěšně vyhnout greenwashingu?

Re-use centra a re-use pointy nemusí nic předstírat – jejich činnost je skutečně cirkulární. Reálně prodlužují životní cyklus výrobků, umožňují znovupoužití místo likvidace, mají skutečný environmentální, sociální a ekonomický přínos, často fungují neziskově nebo jako sociální podnik a jejich dopad je čím dál tím více měřený – to vše je reálný obsah využívaný zákazníky, kteří chtějí nakupovat zodpovědně. Problematické mohou být pouze situace, kdy označení “re-use“ využijí jiné subjekty pro marketingové účely, aniž by skutečně měnily své chování. Proto je důležité transparentně komunikovat, kolik materiálu bylo reálně ušetřeno, komu to pomohlo a jaké environmentální přínosy to má. Tento reporting se však již odehrává, neboť re-use provozy neustále zlepšují své evidenční procesy. 

Co je ve Vašem oboru hlavním udržitelným trendem?

Právě zavádění digitálních nástrojů pro evidenci a měření skutečného dopadu bude nadcházející trend re-use provozů. Dalšími činnostmi bude rozšíření sítě sběrných míst, navázání efektivní spolupráce s dodavateli či výrobci. Viditelná je rovněž diverzifikace portfolia re-use provozů – novinkou je zaměření na stavební materiály a komponenty. Trend lze pozorovat rovněž v rámci sociálního rozměru, kdy cítím tendence re-use provozů více iniciovat vzdělávací akce. Náš tým pořádá každoročně workshop, na němž diskutujeme stěžejní problémy re-use provozů. Taktéž Federace nábytkových bank a re-use center začala organizovat tzv. „Re-use dny“ a další návazné webináře. Znatelnější by mohl být rovněž rozvoj partnerství s městy, firemním sektorem, a to pokud možno na základě zkvalitňujícího se institucionálního rámce. 

Jaké hodnoty a principy jsou klíčové pro udržitelný životní styl?

Udržitelnost se dnes skloňuje ve všech kontextech, a proto někdy získává až pejorativní nádech. Je důležité se vrátit k její podstatě – respekt k omezeným zdrojům a schopnost přemýšlet o dopadech vlastního chování – nejen na životní prostředí, ale i na společnost a budoucí generace. Moc se mi líbí výrok paní Petry Kaldové z re-use centra Plzeň: „Pod vedením svého otce jsem pochopila, že nejlepší vzorec chování pro šťastné a udržitelné přežití je chovat se jako dobrý hospodář, který chytře nakládá s hodnotou darů a zároveň se nebrání tomu pomoci druhým. Ráda připomínám svou mateřsko-babičkovskou myšlenku, která zní: kdybych se mohla dožít 200 let, přála bych si vidět svoje pra-, pra-, pravnoučata žít alespoň tak, jak žijeme dnes my – v dostatku a hojnosti, nezavaleni odpadky! “

Myslím si, že udržitelnost není o dokonalosti, ale o postupných, každodenních volbách. V rámci re-use problematiky například o tom nevyhodit funkční věc do kontejneru, ale dát si tu práci a kontaktovat nábytkovou banku či dojít do re-use centra a odevzdat ji pro další využití. Sama jsem o tom začala přesvědčovat nejprve sebe a svoji rodinu, ale dále také své studenty a obyvatele bytového domu, ve kterém jsem předsedou. Přála bych si, aby se opětovné využívání věcí a vědomá spotřeba staly samozřejmou součástí našich každodenních rozhodnutí.