Kolektivní sběr se z elektroodpadu rozšíří i na textil, říká Daniel Šafář ze společnosti ASEKOL

Před 20 lety začali být výrobci elektrospotřebičů zodpovědní za sběr a ekologickou likvidaci vysloužilých zařízení. Aby povinnost splnili, zakládali tzv. kolektivní systémy. Součástí ceny výrobku se stal recyklační příspěvek, který zaplatí koncový uživatel při nákupu. Tento princip přenesené odpovědnosti výrobce se osvědčil a EU jej chce rozšířit na další druhy výrobků. „První je na řadě od roku 2027 textil, do budoucna to může být nábytek,“ říká Daniel Šafář, obchodní ředitel společnosti ASEKOL, v podcastu Trendy v udržitelnosti, který přináší ve spolupráci s e15 projekt [ta] Udržitelnost.

---

Celý rozhovor si můžete pustit také na TOMTO odkazu.

V účtenkách za elektrospotřebiče se už dvě dekády objevuje recyklační příspěvek. Důvodem je evropská legislativa, která přenesla zodpovědnost za sběr a recyklaci vysloužilých zařízení na jejich výrobce. Ti tak začali zakládat takzvané kolektivní systémy, kdy se více výrobců spojilo a založili společnost, která za ně plní všechny zákonné povinnosti. V Česku byl jedním z prvních právě ASEKOL.

„Mnoho lidí si myslí, že nás financuje stát. My se však musíme ufinancovat sami. Hospodaříme s recyklačním příspěvkem. Z něj platíme výrobu sběrných nádob, logistiku, následnou recyklaci, a samozřejmě reporting vůči státním orgánům,“ vysvětluje obchodní ředitel společnosti ASEKOL Daniel Šafář.

S tím, jak se lidé obklopují stále větším množstvím elektrospotřebičů, roste i sběr a recyklace. ASEKOL v prvním roce svého působení sesbíral necelých šest tisíc tun elektroodpadu, loni to bylo skoro 70 tisíc tun. Kolektivních systémů přitom funguje několik vedle sebe. Původně vznikly podle skupin elektrozařízení. ASEKOL byl specialistou na spotřební elektroniku, tedy televize, audio, video a další. Konkurenční systémy byly založeny pro velké bílé přístroje jako pračky, myčky, ledničky nebo pro světelné zdroje a svítidla. „Až po nějaké době se stavidla rozvolnila a kolektivní systémy mohly dělat všechny kategorie,“ vysvětluje genezi trhu Šafář.

Těsně pod laťkou, ale s pochvalou

Přístup Čechů k třídění elektroodpadu do velké míry souvisí s velikostí elektrozařízení. Vysloužilou myčku či pračku zpravidla odvezou do sběrného dvoru. Čím je ale přístroj menší, tím je z pohledu spotřebitele jednodušší a obhajitelnější hodit jej do směsného odpadu. „Celkově ale Češi třídí velmi dobře, chtěl bych je pochválit,“ říká Šafář s tím, že v rámci Evropy se naše země řadí k těm úspěšnějším.

Je tomu tak přesto, že Česko sice postupně zvyšuje míru sběru elektroodpadu, ale ještě v roce 2023 se mu podle dostupných čísel ministerstva životního prostředí nepodařilo naplnit požadovanou kvótu 65 procent. Plní ji jen některé kolektivní systémy a ASEKOL mezi ně s úrovní 65,5 procenta patří.

Kvóty přitom platí i pro recyklaci, kdy určují, z jaké části se musí z elektroodpad znova materiálové využít. Jsou stanoveny pro různé druhy přístrojů a podle Šafáře dosahují až 80 procent. Malou část lze využít také energeticky ve spalovnách. Obecně platí požadavek ekologické likvidace. Zpracování vysloužilých zařízení je přitom zisková záležitost třeba v případě IT techniky, tedy počítačů či telefonů, naopak chladící zařízení, televizory či světelné zdroje představují náklad. Typicky je tomu tak proto, že je z nich třeba odstraňovat nebezpečné látky. Příjmy ze získaných surovin jsou tak podle Šafáře jen doplňkem financování.

 Daniel Šafář, ASEKOL

Expanze na obzoru

Systém přenesené zodpovědnosti, kdy výrobce odpovídá za likvidaci vysloužilého zařízení a zákazník ji platí v ceně nového produktu, se u elektrických spotřebičů osvědčil natolik, že Evropská unie plánuje jeho rozšíření i do dalších oblastí. První na řadě je podle Šafáře textil, pro nějž by měla nová pravidla recyklace a sběru platit od roku 2027. Do budoucna pak může přibýt nábytek a další zboží.

Vývoj v jednotlivých evropských zemích je přitom různě rychlý. Některé jsou v předstihu, jiné čekají na evropskou legislativu. „Například Francie je hodně aktivní, takže tam mají kolektivní systémy sběru jak na textil, tak na nábytek,“ přibližuje Šafář.

Německo jde zase pro změnu svou cestou ve sběru elektroodpadu, pro nějž má jiný systém než zbytek Evropy. Základem je centrální orgán, které vše koordinuje a společnosti jako ASEKOL jsou poradci výrobců, ale nezajišťují provozní část.

Proč Česko vychází velmi dobře při srovnání zpracování elektroodpadu proti Japonsku nebo Spojeným státům? Z jakého důvodu se kolektivnímu systému sběru, který nefunguje pro zisk, vyplatí expandovat do zahraničí? Jaké mýty se kolem společností jako ASEKOL objevují? Sledujte celý rozhovor s Danielem Šafářem.