Je třeba opustit komfortní zónu levných zdrojů

Proč se tažení za transformaci ekonomiky zadrhává? Možná nám chybí odvaha inovovat a rozhlédnout se mimo českou kotlinu. Nejen tuto ideu prezentovali hosté druhého panelu květnové Euro Business Breakfast, hlavní ekonomka a členka dozorčí rady Raiffeisenbank Helena Horská a přírodovědec, půdní biolog a poradce prezidenta republiky pro životní prostředí Ladislav Miko.

---

Evropská unie a Česko obzvlášť prožívá několikaleté období vysokých cen energie. To ohrožuje jak konkurenceschopnost zdejších firem, tak obecně evropskou klimatickou politiku, která je za vysoké ceny energií spoluzodpovědná. Přístup tuzemských firem k otázce udržitelnosti se podle Horské dá rozdělit do dvou skupin. „Jsou zde firmy, které ve změnách vidí příležitost. Tyto firmy mají šanci táhnout transformaci české ekonomiky. Firmy, které změny odmítají, jsou zacyklené ve schématech odmítání a strachu a jsou stále na začátku. Části byznysu je pak skoro jedno, kolik je stojí energie, podstatná je pro ně stabilita a předvídatelnost prostředí. Jeho výhodou je vysoká přidaná hodnota,“ říká ekonomka.

V Česku bývá obvyklé vnímat environmentální témata jako diktát z Bruselu. Podle Mika to může být částečně dáno specifickým porevolučním vývojem v 90. letech. „Během revoluce šli lidé do ulic mimo jiné proto, že na řadě míst se nedalo dýchat. Proto se hned po revoluci ohromně investovalo do ekologických opatření. Byl to malý zelený zázrak, na konci 90. let nám v Bruselu nevěřili, jak rychle se povedlo vyčistit vzduch a řeky. Tehdy vznikl pocit, že jsme měli problém, který jsme vyřešili, a můžeme se věnovat něčemu jinému,“ vysvětluje Miko a dodává, že ve stejné době došlo i k politickému „přešaltování“ v neprospěch životního prostředí, jehož vlajkonošem byl prezident Václav Klaus.

Kola se kroutí dál

Roli komplikovaného postavení klimatické agendy Miko připisuje i nešťastné terminologii. „Slovo ´green´ v názvu zásadní politické agendy odvádí pozornost od obsahu, protože existuje politická síla, která má to slovo v názvu, a je s ním do značné míry nespravedlivě spojována, čímž vzniká předpoklad apriorního odporu na pravé části spektra,“ říká ekolog, který tuší, že jednoduchá cesta ven se bohužel nenabízí.

Z pohledu Horské je podstatným a často nedostatkovým artiklem v tuzemském byznysu odvaha. Zmiňuje projekt 2. ekonomické transformace, která sdružuje firmy, jež aktivně vyhledávají inovace podporující udržitelnost i prosperitu. „Je třeba věřit v budoucnost a v možnosti pokroku. Česká republika je v některých odvětvích, včetně těch zelených, na špici a tam vzniká vysoká přidaná hodnota. Smyslem transformace naší ekonomiky není to, že se bude vše dělat jinak. Smyslem je přestat spoléhat se na levnou produkci závislou na levných vstupech. Ne těžit levné zdroje, dokud jsou, a pak skončit,“ přestavuje své vidění Horská.

Podle ekonomky Raiffeisenbank je sázka na levné zdroje a vstupy již nyní prohraná. „Přes vyšší nezaměstnanost jsme stále ve fázi přezaměstnanosti. Není tu lidská práce, půdy je také málo a nového kapitálu zrovna tak. O levných a dostupných zdrojích už nelze mluvit. Jediná šance jak prosperovat je udržitelný růst a odvaha hledat přidanou hodnotu jinde než v levných vstupech,“ říká Horská s tím, že pomoci může i změna perspektivy a místo překážek se soustředit na příležitosti.

Miko v souvislosti s nedostatkem odvahy upozornil na fenomén jisté preventivní setrvačnosti. „V ekonomice máme tendenci setrvávat na zavedených modelech. Říká se tomu, ať se kola točí dál. Systém máme popsaný a ozkoušený, proto ho živíme a jiného se bojíme. Sice z něj může být na konci větší užitek, ale jisté to není, tak raději zůstaneme u toho, co umíme,“ říká.

Horská navazuje tvrzením, že málokterá firma lituje svých investic do inovací. „Znám hodně příkladů konkrétních firem, které investovaly během covidu v době velké nejistoty. Dnes jsou spokojené, že měly tu odvahu, protože po skončení pandemie byly připravené na opětovné nastartování ekonomiky a odolnější při nástupu energetické krize,“ tvrdí ekonomka. Dodává však, že k takovému uvažování je nutná schopnost vidět alespoň za střednědobý horizont.

Export kapitálu i řešení

Evropskou, potažmo českou ekonomiku brzdí některé bariéry společné, jiné specifické a podobné dělení lze pozorovat i na ose strukturální-cyklické. Příkladem hrozby, která v Česku značně nabírá na síle, je demografie. I na stárnutí populace ale lze podle Horské nahlížet jako na příležitost.

„Říkám tomu zdravé stárnutí. A tím nemyslím jen prevenci, spíše investice do lidského kapitálu. Občas v Česku zapomínáme, že investovat se musí nejen do strojů, ale i do lidí, aby si osvojili nové technologievčetně AI. Když firmy nebudou do lidí investovat, ztratí konkurenční výhodu. Stárnutí obyvatel vnímám jako příležitost ke změně,“ myslí si ekonomka.

Podle Horské české ekonomické realitě také scházejí ambice. „Často se spokojíme s tím, že nám byznys funguje doma. V Izraeli startupisty ani nenapadne, že by mířili jen na domácí trh. Rovnou uvažují světově. Ale i český kapitál už vyráží do světa a tomu velice fandím,“ dodává.

Miko navazuje s tím, že vedle kapitálu by Češi měli najít sebevědomí i k tomu, aby za hranicemi prezentovali dobré a funkční modely, které jsme přijali, a některé dokonce zakotvili v legislativě, právě již v 90. letech, dávno před adopcí klimatické politiky na úrovni EU. Jako příklad uvedl Územní systém ekologické stability, což je koncepce z 80. let, která je od roku 1992 zákonem požadovanou součástí územních plánů.