Evropa má jasný kurz, ale hledá správné tempo

Je udržitelná transformace na rozcestí? O tom přišli začátkem června na Euro Business Breakfast diskutovat například ekonomové Jana Matesová a Lukáš Kovanda, exministr životního prostředí Martin Bursík nebo Anna Vaníčková z KPMG. Probíraly se drahé energie, odliv kapitálu z Evropy nebo ESG reporting. A na přetřes se vracela otázka, zda Evropa „tlačí na pilu“ moc, nebo málo.

---

Ještě v polovině prvního desetiletí nového milénia měla Evropa čtvrtinový podíl na světové ekonomice stejně jako Spojené státy. „Dnes je to 16 procent, USA si svůj podíl drží, Čína se blíží 18 procentům,“ přiblížila ústup starého kontinentu ekonomka Jana Matesová. Aktuální situaci Evropy rozebrala Draghiho zpráva. Za jeden z klíčových problémů pro konkurenceschopnost označila vysoké ceny energií. Může za to příliš rychlá nebo příliš pomalá zelená transformace?

 „Ze srovnání cen emisních povolenek vyplývá, že v Evropě jsou suverénně nejdražší. Jsou mnohem dražší než v Číně, Kalifornii, na Novém Zélandu či v Jižní Koreji a pak máme celou množinu dalších ekonomik, které žádné povolenky nemají. Takže zde je Evropa v konkurenční nevýhodě a zejména se to týká energeticky náročných odvětví. Třeba zadrhávání německého průmyslu se datuje zhruba do roku 2018, což hezky koreluje právě s vývojem cen emisních povolenek v EU,“ uvedl hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda. Povolenky podle něj svým způsobem plní svou úlohu, tedy pomoci v zelené transformaci, ale tempo, jímž se tlačí na pilu, je příliš vysoké.

Někdejší ministr životního prostředí a současný prezident Evropské asociace pro obnovitelné zdroje energie Martin Bursík naopak soudí, že je třeba zrychlit odchod od fosilních paliv. „Když Rusové zaútočili na Ukrajinu, ukázalo se, jakou roli hraje zemní plyn. Cena na spotovém trhu se odvíjí od takzvaného závěrného zdroje, což poté, co se naplní kapacity zdrojů s nízkými operativními náklady, plní plynové elektrárny. A v momentě, kdy vyletěla cena plynu, jsme mohli vidět, jak drahá je závislost na fosilní energii,“ prohlásil. Nad budoucností podle něj není třeba věšet hlavu. „Evropa snad pochopila, že soutěž s USA a Čínou se vede o celý ten balík dekarbonizačních technologií. Už se nevede soutěž o kvalitnější spalovací motory nebo kogenerační jednotky. To jsou technologie minulosti. Čína do transformace energetiky investuje 800 miliard dolarů ročně, Evropa a Spojené státy asi 750 miliard, ale Evropa více než Spojené státy. Takže není důvod k depresi, je to správný směr, chce to akcelerovat dekarbonizaci, vytvořit energetickou unii a překonávat hranice,“ uvedl Bursík.  

Česká realita je o něco trudnější než ta celoevropská, protože ceny energií jsou zde nad unijním průměrem. Evropská komise proto podle ekonomického poradce českého zastoupení Josefa Schwarze nabádá k zapojení zatím málo využívaných mechanismů. „Jde o dlouhodobé smlouvy, ať už takzvané power purchase agreements nebo contracts for difference, jimiž se nějakým způsobem řeší volatilita cen. Doporučením jsou i další investice do obnovitelných zdrojů, které by měly přispět k energetické nezávislosti,“ upřesnil Schwarz s tím, že Česko má druhou nejnižší míru využití obnovitelných zdrojů v EU.

Evropský kapitál pro americké firmy

Budování bezuhlíkové ekonomiky vyžaduje mohutné investice. Evropa má ovšem problém s kapitálem. „Potřebujeme stejný kapitálový trh jako v USA. Odtékají stovky miliard eur z úspor Evropanů a financují americké firmy. Přitom tu jsou společnosti, které potřebují financování, ale není tu kapitálový trh, který by byl dostatečně transparentní, efektivní, likvidní a velký, aby investoři mohli diverzifikovat. Jsou tu peníze, firmy i nápady, které mohou posouvat zelenou transformaci. Jenže buď firmu v rozjezdu koupí americký investor, nebo firma odejde celá do USA,“ vylíčila ekonomka Matesová.

Je ale otázkou, jak to řešit. Výkonná ředitelka Asociace pro kapitálový trh Jana Brodani uvedla, že například návrh na zřízení jedné evropské burzy cenných papírů nepovažuje za šťastný. „Je otázkou, co by jedna burza přinesla. Objevují se návrhy, které odstraňují překážky v pohybu kapitálu standardně, jenže normou při tvorbě evropské regulace je, že každý stát má tendenci si tam něco přihodit. Nejsem si jistá, zda je jednotný kapitálový trh vůbec jednoduše dosažitelný,“ prohlásila. Z návrhů, které jsou aktuálně na stole, považuje za prospěšné zavedení takzvaného 28. právního režimu, který by byl platný pro inovativní firmy napříč EU. Souhlasila s ní Jana Matesová, podle níž je tento záměr klíčový pro evropskou konkurenceschopnost.

Užitečná povinnost nebo cesta do pekel?

Asi máloco ilustruje stav zelené transformace lépe než vývoj ESG reportingu. Evropská unie směrnicí CSRD zavedla povinnost publikovat zprávy o udržitelnosti pro vybrané firmy ve třech vlnách. V té první vydaly report největší společnosti letos za minulý rok. Letos ale Evropská komise na základě volání byznysu navrhla další dvě vlny odložit, okruh povinných podniků výrazně zúžit a reporting zjednodušit. „Mám velké pochopení pro firmy, které zvažují, jak dál, obzvlášť pro ty, pro něž je nefinanční reporting něco nového a kterých je v Česku hodně. Nutno říci, že počínání Evropské komise, měnit pravidla takto za pochodu, působí trochu zmatečně,“ uvedla manažerka poradenských služeb v oblasti udržitelnosti a ESG v KPMG Anna Vaníčková. Průzkum této poradenské společnosti však odhalil, že velké množství velkých společností bude s reportingem pokračovat i přes odklad nebo nejistoty, které návrhy komise přináší. „ESG reporting může mít pro firmy strategický význam, podívají se na svůj byznys jinou optikou nebo může usnadnit přístup ke kapitálu. Zároveň jim umožní reagovat na potřeby a zájmy svých stakeholderů, jako jsou investoři,“ podotkla Vaníčková.

Z byznysu ale zaznívají i hlasy silně kritické. Například zakladatelka a ředitelka společnosti USSPA Kateřina Kadlecová soudí, že jestli je udržitelnost na rozcestí, pak jen kvůli tomu, že se z ní dělá povinnost. „Reporting je cesta do pekel,“ nebrala si servítky. „Smyslem přeci je, aby se firmy chovaly udržitelně. Nové technologie a inovace k tomu logicky vedou. Pokud chce firma fungovat efektivně, přirozeně tím směrem jde. Ale není možné dělat vše najednou. Tlačit to na sílu je chyba,“ myslí si Kadlecová, která udržitelnost považuje za velmi důležité téma, což ale nikoho neopravňuje k tomu udělat z ní náboženství.

Mýty aneb plané pohoršení nad špinavou Čínou

Stejně jako udržitelnosti neprospívá zbožštění, nesvědčí jí ani dezinformace, k nimž nabízí živnou půdu. Zneužívána je přitom až na úrovni geopolitického soupeření. „Víme, že třeba Rusko šíří dezinformace ohledně Green Dealu a zároveň bojuje na Ukrajině, ale řada subjektů se omezuje jen na dezinformace v internetové podobě. Může to být výhodné třeba pro petrochemické společnosti,“ uvedl odborník z Oddělení analytické filosofie na Filosofickém ústavu Akademie věd ČR Tomáš Koblížek. Zároveň poukázal na fakt, že záměrem šiřitele nemusí být o něčem příjemce přesvědčit. „Aktuálně výzkumy ukazují, že cílem je třeba jen odvádět pozornost nebo rozněcovat emoce. Někdo tak šíří dezinformace, které jsou úplně absurdní, ale odvádějí pozornost, podporují řevnivost uvnitř EU, protože klima je polarizační téma,“ dodal akademik.

Udržitelnost je ale pod palbou již od dob, kdy se takto ještě ani nenazývala. „V celém diskurzu je spousta mýtů, polopravd, malinformací. Existuje klasický příklad greenwashingu, se kterým se potkáváme minimálně dvacet let. To je třídění a recyklace. Žijeme v přesvědčení, že když třídíme, tak recyklujeme. To není pravda a v Praze je vlastně užitečnější vyhodit vše do směsného odpadu, protože se z toho alespoň při spalování vyrobí energie. Další věc. Každý se dovede pohoršit nad špinavou Čínou, jenže průměrný Čech má na triku více vypuštěných emisí skleníkových plynů než průměrný Číňan,“ uvedla, šéfredaktorka portálu Společně udržitelně Dagmar Milerová Prášková. Dobrou cestou je podle ní představování dobré praxe, na což se zaměřuje i médium, které vede.

Obsah jednotlivých panelů letošní letní Euro Business Breakfast vám přiblížíme v sérii pravidelných článků.