Dezinformace a greenwashing: nebojme se a odhalujme

Udržitelnost čelí dlouhá léta palbě polopravd či mýtů. Jako užitečná forma potírání dezinformací či greenwashingu se osvědčuje otevřená komunikace, někdy ale nestačí – například když cílem dezinformátora není přesvědčovat, ale odvádět pozornost. Informace jsou přitom silným nástrojem v geopolitických střetnutích. Během červnové Euro Business Breakfast o tom diskutovali Tomáš Koblížek, odborník na dezinformace z Oddělení analytické filosofie na Filosofickém ústavu Akademie věd ČR, a Dagmar Milerová Prášková, šéfredaktorka portálu Společně udržitelně.

---

Může se téma udržitelnosti a ESG stát předmětem šíření dezinformací či hybridní války? I takové otázky je třeba si klást v době, kdy se stále větší důraz klade na odolnost našeho kulturního okruhu. Vzhledem k tomu, že dezinformace není pouhá lež, ale masově šířená, manipulativní informace mající za cíl získat výhodu pro šiřitele nebo poškodit protivníka, nemůže se podle Tomáše Koblížka před nimi cítit bezpečně ani oblast udržitelnosti či téma klimatických změn. „Již existují publikace, které se věnují dezinformacím v klimatické debatě. Dezinformace přitom nemusí být nutně součást hybridní války, která spočívá v kombinování informačních a konvenčních útoků. Víme, že třeba Rusko šíří dezinformace ohledně Green Dealu a zároveň organizuje žhářské útoky v Evropě: to je typické hybridní působení. Ale řada subjektů se omezuje jen na dezinformace, na informační stránku. Může to být výhodné třeba pro petrochemické společnosti,“ uvedl Tomáš Koblížek. 

Vědec též poukázal na fakt, že postupem času se mění i povaha a cíle dezinformací. Dnes nemusí být záměrem šiřitele o něčem příjemce přesvědčit. „Aktuálně výzkumy ukazují, že cílem je třeba jen odvádět pozornost nebo rozněcovat emoce. Někdo tak šíří dezinformace o klimatu, které jsou zcela absurdní, nikdo jim nevěří, ale i tak jsou z hlediska šiřitele efektivní: odvádějí debatu pryč od podstatných témat nebo publikum svou absurdností rozhořčují a vyčerpávají“ dodal akademik.

Jak podotkla Dagmar Milerová Prášková, udržitelnost je pod palbou již od dob, kdy se ještě ani nenazývala udržitelností. „Ekologie je pod tlakem dlouhodobě. A v celém diskurzu je spousta mýtů, polopravd, malinformací. Existuje klasický příklad greenwashingu, se kterým se potkáváme minimálně dvacet let. To je třídění a recyklace. Žijeme v přesvědčení, že když třídíme, tak recyklujeme. To není pravda a v Praze je vlastně užitečnější vyhodit vše do směsného odpadu, protože se z toho alespoň při spalování vyrobí energie. Nicméně třídění je povinnost ze zákona a tu je třeba dodržovat. Další věc. Každý se dovede pohoršit nad špinavou Čínou, jenže průměrný Čech má na triku více vypuštěných emisí skleníkových plynů než průměrný Číňan,“ (10,65 tCO₂e ku 9,24 tCO₂e za rok 2023 - pozn. red.) uvedla Milerová Prášková.

Proto se i informační portál Společně udržitelně snaží vést v duchu maximální objektivity, čemuž napomáhá i absence názorové rubriky. „Ukazujeme příklady dobré praxe, abychom představili, co už funguje. Takových příkladů je v Česku hodně, byť jsou samozřejmě i věci, které se nedaří,“ řekla šéfredaktorka. Přidala, že se zlepšuje situace ve věci greenwashingu. Evropská unie připravuje legislativu, která zpřísní pravidla postihující tuto oblast, neboť podle nedávného průzkumu až 53 procent zelených tvrzení poskytuje vágní, zavádějící nebo nepodložené informace. „I kvůli tomu si většina firem dává velký pozor a setkáváme se i s tím, že firmy se považují za zelené či udržitelné, ale bojí se to komunikovat,“ zmínila s tím, že existuje příklad velké české společnosti, která s jednou poněkud nešťastně uchopenou udržitelnou kampaní vzbudila dosti negativní ohlas a rozhodla se upustit od propagace udržitelných opatření. Obecně tuto oblast Dagmar Milerová Prášková považuje za již dostatečně kultivovanou. „Pravidla greenwashingu jsou celkem jasně daná a firmy a jejich PR moc dobře vědí, kde je hranice.“

Nejlepší formou boje s greenwashingem je podle šéfredaktorky Společně udržitelně, kde jsou v létě tématem měsíce Mýty a dezinformace o udržitelnosti, otevřená komunikace. A stejná strategie je podle Tomáše Koblížka jedním z vhodných přístupů k dezinformacím. „Doporučujeme neupnout se k jednomu řešení, ale kombinovat způsoby, jak reagovat na dezinformační kampaně. Jednou z cest je mít připraven styl komunikace, to znamená zavádějící příspěvky nemazat, ale uvádět na pravou míru. Protože smazáním se o možnost korekce připravíte. To se ale bavíme o jednom typu dezinformací. Jak jsem již uvedl, jinou technikou je odvádění pozornosti. Třeba Čína praktikuje typ cenzury, který reaguje na nějaký protest, kolem nějž se začne kumulovat pozornost. Vláda to neškrtne, ale začne do té diskuze vkládat pomocí botů nové komentáře, které téma odvádějí jinam,“ přiblížil Koblížek a dodal, že v tomto případě je strategií dezinformátora obecenstvo vyčerpat a v tu chvíli je možná lépe jeho příspěvky smazat.

Ideální cestou prevence před dezinformacemi na individuální úrovni je podle Koblížka přiznat si, že nejsou problémem jen těch druhých, ale že každý z nás jim může podlehnout. „Pokud jde o nápravu, ukazuje se, že většinou nestačí přednést nějaká fakta, ale že záleží také na tom, kdo je přednese. Je třeba hledat vhodnou autoritu, jíž bude naslouchat i člověk zanořený v nepravdách. Prospěšné je též nepoužívat nálepkování jako ´dezinformátor´, ´konspirátor´ a podobně, protože jakmile takhle protistranu oslovíte, je po rozhovoru,“ poskytl vodítka Koblížek.