Evropská unie se v rámci boje s klimatickou změnou rozhodla pro rozsáhlou dekarbonizaci. V rámci ní chce pokud možno skoncovat s využitím fosilních paliv. Novela směrnice o energetické náročnosti budov, kterou letos schválil evropský parlament, například počítá se zákazem vytápění budov fosilními zdroji od roku 2035. „Není to realistický záměr, i v roce 2050 je třeba počítat s podstatným podílem plynu v našem energetickém mixu,“ říká v livestreamu projektu [ta] Udržitelnost Martin Slabý, předseda představenstva společnosti Pražská plynárenská Distribuce a zároveň předseda Rady Českého plynárenského svazu.
V tuzemsku se v současnosti připravuje aktualizace státní energetické koncepce. Výchozí teze, které již schválila vláda, počítají s tím, že základem energetického mixu bude jádro. Další podstatnou a rostoucí položku mají tvořit obnovitelné zdroje, tedy fotovoltaiky, větrníky, biometan či zelený vodík, a třetí větví má být výroba elektřiny z uhlí a plynu. „V perspektivě do roku 2050 uhlí vymizí ani ne proto, že ho zakážeme, ale spíše proto, že se jeho cena výrazně zvýší kvůli uplatnění rostoucích cen emisních povolenek. Zároveň uhlí dotěžíme, ve čtyřicátých letech už tu nebude tak jako tak. V tu chvíli třetí oporu našeho energetického systému budou tvořit plynové elektrárny,“ říká Slabý. Obnovitelné zdroje jsou totiž příliš nevyzpytatelné a jaderná elektrárna je těžkotonážní vůz, který je třeba udržovat na stabilním výkonu. Nehodí se pro vykrývání rychle se měnící spotřeby, zatímco paroplynové elektrárny ano. „Plyn pro výrobu elektřiny bude nenahraditelný, a navíc bude víc a víc potřebný,“ soudí Slabý.
Samostatnou kapitolou je podle něj teplo a v plynárenství se dnes při tvorbě vizí pro budoucnost záměrně vynechává za slovem plyn přízvisko „zemní“, protože plynů se bude nejspíše využívat stále hodně, ale půjde o různé druhy, případně směsi. Ve hře je dnes podle Slabého vedle tradičního zemního plynu biometan, tedy metan produkovaný biologickou cestou, zelený vodík vznikající elektrolýzou z přebytků energie z obnovitelných zdrojů nebo také syntetický metan jednoduše vyrobitelný ze zeleného vodíku. „Nějaký mix těchto plynů budeme používat v roce 2050 i pro vytápění,“ předpovídá Martin Slabý.
Z alternativ k zemnímu plynu se dnes podle něj nejperspektivněji jeví biometan, který vzniká vyčištěním surového bioplynu a je chemicky téměř identický, a tedy volně zaměnitelný se zemním plynem. V Česku je dnes kolem 500 bioplynových stanic a produkce biometanu může díky nim dosahovat 1 až 1,2 miliardy metrů krychlových, tedy zhruba 15 procent tuzemské roční spotřeby plynu. „Velmi podporujeme výstavbu biometanek, protože každá posiluje naši soběstačnost. Biometan vyrobený v Česku je správná cesta k dosažení aspoň prvního schodu na schodišti energetické nezávislosti,“ říká Martin Slabý.
S vodíkem už je to složitější, protože Česko nemá ideální podmínky pro větrníky a k elektrolýze vody tak půjde využívat především přebytkovou energii z fotovoltaik, s níž je ovšem možné počítat převážně jen v letních měsících. „Ve státní vodíkové strategii uvažujeme, že bychom vodík pro uskladnění vyráběli i v jaderných elektrárnách,“ říká Martin Slabý. Významným zdrojem tohoto plynu bude nejspíše také import, kde je nadějnou destinací pro výrobu Severní moře s rozsáhlými větrnými parky.
Aby se produkce a distribuce mohla rozjet, počítá se pro první dvě dekády s tím, že se bude vodík přimíchávat do zemního plynu. „Připravujeme se tak, abychom to dokázali do podílu nějakých 20 procent. Studie ukazují, že současné domácí spotřebiče nebude třeba upravovat kromě přenastavení při běžné revizi,“ říká Martin Slabý.
Odkud bereme plyn po odstřižení dodávek z Ruska a potřebujeme další terminály na LNG? Kde se otevírá budoucnost pro využití čistého vodíku? Proč je třeba se dívat na udržitelnost jako na trojúhelník? Celý rozhovor s Martinem Slabým můžete shlédnout zde.