Barbora Pšenicová: Každý z nás už teď v sobě nese sílu pomoct druhému i sám sobě

Organizace Nevypusť duši se soustředí na posilování odolnosti české společnosti v oblasti duševního zdraví. Od covidového období se v této věci ledy pohnuly, především zástupci mladší generace se mnohem více zabývají stavem své psychiky. Jak o své duševní zdraví účinně pečovat, však ví málokdo. „Udržitelná péče nejsou velké zásahy v okamžiku krize, ale malé kroky, které bychom měli dělat každý den,“ říká ředitelka organizace Barbora Pšenicová. 

---

Téma udržitelnosti se neomezuje jen na environmentální agendu, ale postihuje řadu dalších odvětví. Vy tento koncept aplikujete v oblasti duševní zdraví. Co vše to obnáší a jaký je z vašeho pohledu ideální cílový stav?Velkou část energie jako společnost věnujeme hašení požárů. Věnujeme se svému duševnímu zdraví až ve chvíli, kdy už něco bolí, kdy je krize na spadnutí, nebo už dokonce nastala. O duševní zdraví, ať vlastní nebo lidí kolem nás, zatím neumíme pečovat preventivně, jako to běžně děláme u toho fyzického. Platí přitom stejná logika. Udržitelná péče nejsou velké zásahy v okamžiku krize, ale malé kroky, které bychom měli dělat každý den. Všímat si sami sebe, mluvit o pocitech, nebát se zeptat druhého, jak na tom je, dělat to, co nám dělá dobře. Pro nás udržitelnost v oblasti duševního zdraví znamená propojit tuhle osobní, každodenní rovinu s tím, aby fungovala i komunita kolem a aby existoval systém, který zachytí problém dřív, než přeroste v něco vážného. Ideální stav je společnost, kde je péče o psychiku stejně samozřejmá jako čištění zubů a kde právě proto podobné organizace, jako je ta naše, nebudou muset hasit tolik požárů, protože jim nikdo nedovolí se rozhořet. Zároveň je pro nás udržitelný systém takový, který umí reagovat, měnit své přístupy a postoje dle toho, jak se proměňuje společnost.

Organizace Nevypusť duši začínala workshopy pro středoškoláky. Proč jste se zaměřili nejprve na tuto část společnosti?Protože víme, že přibližně tři čtvrtiny prvních příznaků duševních obtíží se objeví mezi 14. a 24. rokem života. Dospívání je období, kdy se vztah k vlastnímu duševnímu zdraví teprve formuje a čím dřív se s prevencí začne, tím větší má šanci fungovat. Zároveň jsme viděli, že poptávka po tématu mezi mladými lidmi průběžně stoupá. Dnešní mladí o duševním zdraví mluví mnohem otevřeněji než generace před nimi, zajímá je to a chtějí o něm slyšet víc. Sešly se tak dvě věci najednou, reálná potřeba dané věkové skupiny a zároveň sílící zájem z jejich strany. Také v té době žádný podobný program neexistoval. Mnoho z nás v týmu má navíc vlastní zkušenost s psychickými obtížemi právě v tomhle věku, takže víme z první ruky, jak snadné je tehdy vypustit duši a jak těžké je naopak najít odvahu říct si o pomoc.

Duševní zdraví není jen věc jednotlivce, podstatná je i kvalita vztahů a prostředí, v němž fungujeme. Jak může organizace, jako je ta vaše, přispět ke zlepšení prostředí, které obklopuje každého z nás?Vycházíme z přesvědčení, že jedinec je právě tak odolný, jak odolná je společnost kolem něj. Proto nestačí jen budovat služby pro jednotlivce, stejně důležité je posilovat dospělé v komunitách, tedy tam, kde lidé reálně žijí. Učíme rodiče, vyučující i další dospělé vést podpůrný rozhovor, znát své hranice a orientovat se v síti pomoci. Podporujeme vznik svépomocných skupin přímo v jednotlivých krajích. Zároveň se ale snažíme nezůstávat jen u prahu jedné školy nebo jedné cílové skupiny. Hodně energie věnujeme síťování v regionech,  aby o sobě navzájem věděly školy, nízkoprahová zařízení i volnočasoví vedoucí a uměli si dítě, které má obtíže, mezi sebou předat a podpořit ho společně. Doufáme, že díky tomu dítě vždy najde podporu. Pokud ji zrovna nenajde ve škole, ať ji najde na kroužku, u vedoucího oddílu nebo v nízkoprahovém klubu. Hlavní je, aby cítilo, že první krok k pomoci často není odborná terapie, ale to, že mu někdo blízký řekne: slyším, že je to pro tebe těžké, ale nejsi na to sám.

Podařilo se vám prosadit změnu vyhlášky ministerstva školství, díky níž mohou děti starší 14 let od letošního ledna navštěvovat školního psychologa bez souhlasu rodičů. Jak náročné bylo docílit takové systémové změny?

Náročné to bylo, jako to u legislativních změn bývá skoro vždycky. Dlouho jsme naráželi na to, že vyhláška o poskytování poradenských služeb ve školách v praxi znamenala, že i dítě, které samo aktivně vyhledá pomoc školního psychologa, je z legislativních důvodů odmítnuto. Byla to absurdní situace, bariéra vznikala přesně tam, kde by pomoc měla být nejdostupnější a nejrychlejší. Nešlo to ale změnit ze dne na den. Už v roce 2024 jsme si nechali zpracovat právní stanovisko, které potvrdilo, že děti mají podle zákona nárok odbornou pomoc samy vyhledat – to nám dalo pevnou půdu pod nohama a jasný argument, se kterým jsme mohli jít dál. Následovala dlouhá advokační práce: opakovaná jednání s ministerstvem, trpělivé vysvětlování, vracení se k tématu znovu a znovu, spojování s  dalšími institucemi a partnery, dokud se nenašla shoda. Že se to nakonec podařilo, vnímáme jako důkaz, že i takhle pomalé kroky mohou vést ke skutečnému posunu.

Školám nabízíte i roční program nazvaný Zázemí pro duši, který do tématu zapojuje celou školu. Proč nestačí vyškolit jednoho psychologa nebo učitele?Protože takové téma nemůže ležet na jedné osobě, byť sebevzdělanější. Péče o duševní zdraví je komplexní záležitost, která nemůže ležet na bedrech jednoho člověka či jedné instituce a nemá jedno řešení. Zároveň také hodně přemýšlíme nad sebepéčí těch, kteří pečují, pro nikoho není zdravé být na věci sám. Další věc je, že personál ve školách je s tématem duševního zdraví různě obeznámen - někdo je do něj ponořený a může se přirozeně stát vlajkonošem, jiného to tolik nezajímá a toho potřebujeme naučit aspoň to základní, tedy jak rozpoznat varovné signály, co dělat, když se necítí dobře žák, kolegyně, nebo on sám. Když proškolíte jen jednoho člověka, zbytek prostředí se nezmění a snaha přijde vniveč. My proto jdeme od podlahy a školíme najednou žactvo, vyučující i vedení, protože teprve tak se promění klima celé školy. Když se ve škole cítí dobře vyučující, má to velký vliv na to, jak se ve škole cítí děti. Proměna je pak vidět i v úplných maličkostech, které jeden učitel nikdy sám nezařídí: třeba že školník začne ráno zdravit děti u vchodu, nebo že se na chodbu přidá gauč, kde se dá v klidu počkat na autobus místo postávání venku. Právě tyhle drobnosti dělají ze školy vlídnější prostředí.

Není pochyb o tom, že téma duševního zdraví mladých je u nás dlouhodobě zanedbáváno a je skvělé, že se to vaše organizace snaží změnit. Ale nemůže být někdy i kontraproduktivní, pokud je tolik pozornosti středoškoláků směrováno na duševní zdraví? Přeci jen kdo hledá, nějakou tu poruchu či neurózu může najít i tam, kde není…Může. Je třeba hledat ve všem rovnováhu. Na druhou stranu, nemáme sice srovnání například s tím, když se začala hojně rozšiřovat prevence okolo zubů nebo rakoviny prsu. Možná si také někdo tehdy pokládal otázku, zda nebude víc těch, kteří se o sebe budou bát a budou chtít vědět, jak na tom jsou. A možná jsme si vlastně přáli, aby k tomu došlo, protože když zachytíme jakékoli onemocnění v jeho počátku, víme, že to systém i člověka samotného stojí méně peněz i úsilí se zotavit. Zároveň platí, že varovné signály není dobré vždy vnímat jen jako předzvěst duševního onemocnění. Je rozdíl mezi duševní nepohodou, kterou zažíváme všichni pravidelně, a diagnostikovaným duševním onemocněním. Ne každý smutek je deprese a ne každý strach je úzkostná porucha. Ve workshopech vždycky zdůrazňujeme, že emoce jako smutek, strach nebo úzkost jsou přirozenou součástí života a že náladová kolísání jsou v pořádku. Emoce potřebujeme, ale také potřebujeme rozumět sami sobě. Jde nám o to, aby lidé uměli rozpoznat rozdíl mezi reakcí na běžnou životní zátěž a stavem, který trvá dlouho, opakuje se a zhoršuje se. To jsou momenty, kdy je namístě na to nebýt sám a říct si o podporu. Celá naše práce stojí na přesvědčení, že říct si o pomoc včas není ostuda, ale rozumný krok. Vracíme se na začátek: kdybych si nahmatala bulku v prsu, taky bych s tím nezůstala doma a nečekala, jak to dopadne. Prevence neznamená rezignaci na náročné situace, ale osvojení si nástrojů, jak je zvládat – a přesně tím se buduje odolnost, ne přehnaná citlivost na vlastní prožívání.

Společně s Nadačním fondem Flaminia jste iniciovali osvětovou kampaň #tochceodvahu, do které se zapojil i prezidentský pár. Jakou měla kampaň odezvu?Odezva byla mimořádná, a to na několika úrovních zároveň. Web kampaně navštívilo od spuštění téměř 3,7 milionu lidí, z toho přes 2,6 milionu unikátních návštěvníků. Na Facebooku a Instagramu kampaň nasbírala přes 4,1 milionu zhlédnutí. V mediálním prostoru bylo hodně důležité, že se prezident Petr Pavel a Eva Pavlová stali hlavními tvářemi kampaně a otevřeně mluvili o tom, že říct si o pomoc není ostuda, ale důkaz zralosti a odvahy. Docela nás překvapilo, jak se ke kampani postupně přidávaly i další osobnosti, se kterými jsme na začátku vůbec nepočítaly. Ukázalo se, že je to silné téma. Ale asi nejcennější pro nás bylo, že za měsíc trvání kampaně se o 400 procent zvedla návštěvnost rozcestníku pomoci, kde si lidé mohou najít odbornou pomoc ve svém okolí. To je pro nás ten nejhmatatelnější důkaz, že kampaň skutečně někomu pomohla udělat ten první krok, a ne jen že se o tématu hezky mluvilo.

Vaše organizace stojí za dokumentem Odolné Česko, který obsahuje přes sto konkrétních opatření. Jak docílit toho, aby dokument přinesl reálnou změnu a nezůstal jen dobře míněným papírem?Odolné Česko stavíme na čtyřech pilířích: prevenci, včasné a dostupné pomoci, respektu k důstojnosti člověka v péči a duševním zdraví jako skutečné politické prioritě s nadresortním vedením. Aby dokument nezůstal jen na papíře, potřebujeme tři věci zároveň: politickou vůli, která přesahuje jedno volební období, stabilní financování, které nezávisí na jednorázových grantech, a hlavně spolupráci napříč resorty a odbornými pracovišti, protože duševní zdraví se dotýká zdravotnictví, školství, sociálních věcí i spravedlnosti současně. Je pro nás náročné sledovat, jak se pokusy o meziresortní řešení tématu teď zásadně vzdalují, ruší. Snažíme se proto i nadále být u stolů, kde se rozhoduje, nabízet konkrétní data a nástroje, a udržovat téma viditelné i mezi voliči. A vidíme první výsledky – ministerstvo zdravotnictví náš materiál nejen ocenilo, ale dokonce se stal součástí společného vyjednávání. 

Jak bude vypadat každodenní život v budoucí psychicky odolné české společnosti?

Bude to společnost, kde je péče o psychiku stejně samozřejmá jako čištění zubů. Děti se o svých emocích a prací s nimi budou učit už v mateřské školce, rodiče i vyučující budou vědět, jak vést podpůrný rozhovor, a nikdo nebude mít pocit, že žádost o pomoc je ostuda nebo slabost. Škola, dětský lékař, sociální pracovnice, psycholog i psychiatrička budou vědět, jakou hrají roli, takže rodina nebude muset sama hledat cestu mezi desítkami míst; pomoc přijde včas a nejblíž k ní, nejdřív doma, pak přes linku pomoci nebo sociální službu, a teprve pokud to nestačí, přijde na řadu specializovaná péče. A hlavně: bude naprosto normální mluvit o pocitech doma, ve škole i mezi kamarády, protože si všichni budou vzájemně naslouchat dřív, než se z běžné nepohody stane vážný problém.

Psychicky odolná společnost zní jako velká vize. I ty ale realizují jednotlivci. Co pro ni může udělat konkrétní člověk, který právě dočetl tento rozhovor?

Stačí být všímavý a nabídnout pomocnou ruku včas. Teď se nám rodí takový nápad spolu s dalšími kolegy a kolegyněmi z oboru, že první pomoc v případě duševní nepohody začíná otázkou. Mluvit s lidmi kolem sebe a ptát se jich, jak se opravdu mají, a na totéž se ptát i sebe. Upřímně položená otázka totiž může pro druhého znamenat víc, než si myslíme, a přitom nestojí nic, snad jen naši odvahu a ochotu otevřít uši. Kdo neví, jak takový rozhovor začít, může si vzít na pomoc naše kartičky 5+2 kroků v podpůrném rozhovoru. A stejně tak platí, že je vždycky v pořádku říct si o pomoc sami za sebe, ne jen ji nabízet druhým. Nejvíc věřím tomu, že každý z nás už teď v sobě nese sílu pomoct druhému i sám sobě, jen si to často nepřipouštíme, dokud nás k tomu něco nedonutí.