Účastníci druhého networkingového setkání projektu [ta]Udržitelnost si mohli mimo jiné poslechnout rozhovor s nově zvoleným poradcem prezidenta republiky pro životní prostředí a udržitelnost. Volba padla na muže nad jiné povolaného. Ladislav Miko byl v letech 2003 až 2005 náměstkem ministra životního prostředí a v roce 2009 zastával přímo ministerský post v úřednické vládě Jana Fischera. V minulém roce se stal vládním zmocněncem pro mezinárodní vyjednávání v oblasti biodiverzity a ekosystémových služeb během českého předsednictví v Radě Evropské unie. V současnosti působí jako poradce rezortu životního prostředí. Na setkání, které začalo debatou novinářů o reflexi udržitelnosti v médiích, jej vyzpovídal moderátor Jaroslav Kramer.
Jaká je vaše reakce na novinářskou debatu? Jak se vám poslouchala?
Zaznělo tam, s čím hluboce souhlasím, že by do debaty měli více vstupovat ti ekonomicky nezainteresovaní a ti, kteří o udržitelnosti něco vědí, čili vědci a další odborníci. Zcela troufale a nezaslouženě se snažím do této skupiny částečně řadit a chci jenom říct, že o to není v médiích zájem. Z velké části proto, že někteří odborníci jsou takzvaní uspávači hadů a říkají to způsobem mediálně naprosto nepoužitelným. Nicméně je pár těch, co takoví nejsou a o ně taky není zájem.
Ke zmíněnému zaostávání za Západem bych jen připomenul, že udržitelnost je velmi starý koncept bývalé norské premiérky Gro Harlem Brundtlandové. Česká republika jednu krátkou chvíli, tehdy vlastně ještě Československá republika, bývala lídrem, a to v době, kdy byl ministrem životního prostředí Josef Vavroušek a kdy se konala Dobříšská konference. V letech 1991 až 1992 jsme určovali tón, pak se stalo, co se stalo a přišel jeden z prezidentů, hádejte který, a pozastavil diskusi do stádia, kde stále ještě velká část společnosti mentálně je. Já bych neříkal, že zaostáváme za Západem, ale máme tuto pauzu neboli období zatemnění, a teď se postupně vracíme. Měli jsme šanci, kterou jsme bohužel nevyužili. Jezdím po světě a když přijedete do Latinské Ameriky, jihovýchodní Asie nebo Afriky a řeknete Česká republika, tak reakce je Dobriš Dobriš. Oni vzpomínají na Dobříšskou konferenci, kde pan Vavroušek rozjížděl tuto agendu.
Trochu mě překvapuje, že vy z pozice člověka, který byl v rámci českého předsednictví jednou z klíčových tváří spojených s tématem udržitelnosti, máte pocit, že možná nemáte tolik prostoru v médiích. Mě by zajímalo, jakou máte zkušenost s českými novináři například v době českého předsednictví, kdy o ta témata přeci jenom byl větší zájem. A druhý dotaz se týká toho, když si otevřete denní tisk a podíváte se na Forbes nebo CzechCrunch, jak často se vám stane, že máte trochu pozvedlé obočí nad tím, jaká témata jsou v souvislosti s udržitelností v českém prostředí komunikována?
Pozvedlé obočí nemám. Upřímně jsem zcela nadšený a vděčný za každý kousek, který se o tomto tématu objeví a speciálně na rozhraní k byznysu. Občas je to ulítlé, ale spíš bych řekl, že ta diskuse setrvává jenom v určitých tématech a málo se objevují nějaká jiná. Když se budeme bavit o cirkulární ekonomice, materiálech, energetice, to se promílá dokola. Ale o tom, jakým způsobem se chováme k naší krajině, se nepíše skoro vůbec. Přitom je to stejně velký problém jako energetika.
Druhá věc, která mě trápí, je finanční pohled. Já bych strašně rád četl články od novinářů odborníků, kteří umí lidem zpopularizovat pojem negativních externalit. Ten je normálnímu lidstvu neznámý.
Vy jste se poměrně nově stal poradcem prezidenta Petra Pavla pro oblast udržitelnosti. Mě by zajímalo, jakou máte vizi a jaká je vaše osobní mise, pokud jde o poradenství prezidentovi. Jak moc je odlišná je od té, kterou máte aktuálně na rezortu životního prostředí?
Řekl bych, že mise je dost zásadně odlišná. Protože se opravdu snažím stále a znovu opakovat, že prezident není exekutivní orgán udržitelnosti ani životního prostředí. Nicméně z české tradice a zvyku Hrad může iniciovat důležité diskuse. Už jsem zmiňoval prezidenta Klause, který diskusi stočil opakováním jen jedné věty. Na deset let zastavil vývoj v některých oblastech. Nemusel dělat vůbec nic.
Teď to vidím opačně, že je tady příležitost, aby prezident setrval v diskusi do pozitivna a otevíral témata. A to je to hlavní, co mu nyní radím. My vůbec nepracujeme s tím, že český národ má silný vztah k území, které obývá. Máme rádi svoji krajinu a tam máme velký problém. Já věřím tomu, že přes narativ Ladovské krajinky a vodníka na vrbě se dají otevírat témata udržitelnosti – jak budeme řešit vodní režim, jak ztrácíme půdu, jak vypadají naše lesy, že chceme krajinu uchovat funkční. Další rovina spočívá v tom, že prezidentská kancelář a prezident sám mohou jít příkladem, že to není blbost nebo šílenství, že se dají dělat věci pro udržitelnost a vyplatí se to.
A pokud jde o rezort životního prostředí?
Tam je to jinak. Dělal jsem sedmnáct let v Bruselu a stále mě ještě platí, já jsem takový podivný hybrid. Jsem poradcem v tuzemsku, ale platí mě Evropská komise. Takže jsem vlastně takový špión. Osobně jsem velký obhájce evropského postupu, myslím tím celý Green Deal. Je to zcela unikátní a transformativní politický balík, který není evoluční. Mění základ uvažování nad tím, jak se má systém nastavit, ale přitom dodržuje principy společnosti, o kterých jsme si řekli, že už nic lepšího nevymyslíme. A přesto je to postaveno na úplně jiném principu – zjednodušeně z čáry uděláme kolečko. Jenže tady si to nikdo nevezme na sebe. Já se ministrovi snažím reprodukovat, že je to náš zájem, že to v České republice chceme a potřebujeme dělat a jakým způsobem se to dá přetavovat do naší politické reality.
Mě zaujal jeden váš citát a dnes jsem něco obdobného slyšel od generálního ředitele společnosti Orlen Unipetrol. Prohlásil jste, že lze celosvětově okamžitě získat pět set miliard dolarů jen tím, že zrušíme dotace činností, které přírodě škodí. On na otázku jak nejlépe a nejrychleji naplnit závazky, které mají, odpověděl, že by museli přestat dělat, co dělají, a pak budou maximálně dekarbonizovat. Jak moc je těžké dostat do politických debat racionální rovinu, nejít do extrému, respektive jak těžké je balancoval, aby výstupy byly užitečné pro společnost jako celek?
To je na vědeckou a týdenní konferenci. Nemyslím si, že svět je černobílý. I petrolejářské firmy jsou potřeba, není to tak, že je vypneme a hotovo. Jde jen o to, jakou mají vizi a jakým směrem se vydají. Uvedu příklad z praxe. Když jsem byl ministrem, lehce jsem bojoval s ČEZ pod vedením Martina Romana. Nyní mi je ale ta společnost sympatická, jak uvažují, jak budou odcházet od určitých typů výrob a kam se snaží směřovat. To je zajímavé i v diskuzi o greenwashingu, když ti hodně ”zlí” začnou dělat něco dobrého, začneme se automaticky ošívat nad greenwashingem, ale já říkám že je dobré, aby ti "zlí" začali dělat dobré věci. Neměli bychom je za to fackovat, ale ocenit, že jdou správným směrem a snaží se transformaci ulehčit. Ale pravda je taková, že pokud budou všichni zodpovědní, tak půjde trochu o paradox bojovníků, že nebude moc za co bojovat. Proto si ty "zlé" tak nějak trochu pěstujeme a musíme si vždy vymyslet, co nám vadí.
Závěrem, jelikož tu máme většinou zástupce z byznysového segmentu, kteří se tématu udržitelnosti věnují, máte pocit, že je dialog mezi státem a byznysem funkční a provádí se dostatečný sběr dat? Je podle vás nyní "best practice" užitečná k učinění správných rozhodnutí?
Myslím si, že ještě ne. Za prvé přetrvává stále jedna věc, která je běžná a moc o ní nemluvíme. Pojmu udržitelnost, který tady visí, každý rozumí po svém. Podle toho se stále nastavuje vlastní strategie a byznysové plány. Dobré je, že se to s časem a vývojem začíná překrývat, ale ještě z daleka to není to samé.
Druhá věc je, že byznysový sektor vidí dost často udržitelnost v jedné z těch tří noh, které ona obsahuje, ale není to propojené a chybí tam další pilíře. U řady firem stojí v popředí udržitelnost ekonomická a je zabalena do hávu – hlavně abychom přežili. Druhá verze je, že firma vidí zeleně. Velmi zřídka je ale sociální, environmentální a ekonomická noha vyrovnaná. Myslím si, že tohle chybí.
Velmi špatně se to také vyhodnocuje rezortu, který za to zodpovídá, když neexistují jednotné reporty. Někdo píše o včelách na střeše, někdo píše, že přejde z uhlí na biomasu. Během konference v Monteralu jsme se pokusili domluvit pro velké podniky povinnost reportování v nějaké dané struktuře, aby se řeklo, jaké údaje a data v reportu mají být, aby to bylo srovnatelné a dalo se vyhodnotit, zda se to někam posunulo. Musím říct, že to neprošlo. Byla to jedna z mála věcí, která se v Kanadě nepodařila.
Z hlediska rezortu to vidím tak, že cílem je, abychom z toho, co k nám plyne, byli schopni objektivně posoudit, zda se sektor posouvá správným směrem. Já vždy říkám, že každý problém má tři konce – určitě ano, určitě ne a nevím. Ten sektor nevím je zatím v Česku příliš velký.
Debatu se zástupci z českých medií v rámci setkání projektu [ta] Udržitelnost naleznete zde.
Comentários