Těžko hledat oblast lidské činnosti, které by se tlak na přechod k udržitelné budoucnosti dotýkal více, než je tomu u energetiky. Celý proces transformace musí energeticky uživit, zároveň kontinuálně zvyšovat své kapacity a přitom se sama zbavit vlastní extrémní environmentální zátěže. Segment energetiky sice prochází v posledních letech zásadními proměnami, zatím se však nedá říci, že by panovala shoda v tom, kudy přesně se vydat.
Vývoj v energetické branži je skutečně překotný. Na jedné straně bují celý nový podobor takzvaných klimatických technologií (climatech), který je postaven na dílčích inovacích, jako jsou nové metody odbourávání uhlíku, zvýšení efektivity různých zařízení nebo vývoj metanolových palivových článků, syntetických paliv či nových možností akumulace energie. Ačkoli zřetelný game changer zatím absentuje, investoři jsou rádi, že mají kam posílat peníze a byznys kvete. Na druhé straně ale stále máme funkční uhelné doly, tepelné elektrárny a energeticky extrémně náročná odvětví s čoudícími komíny.
Jenže pouhým dělením na jakousi starou a novou energetiku mnoho nedosáhneme. Cílem evropských politiků je dekarbonizace celého hospodářství. Specifické potřeby však mají jak jednotlivé branže, tak jednotlivé země, kdy do hry vstupují jednak dějiny ekonomického vývoje, jednak geografické podmínky. Z českého pohledu dává smysl organický vývoj obnovitelných zdrojů, tedy nejen fotovoltaiky a větrníků, ale i geotermální energie či dalších menších vodních děl. Páteřním zdrojem v budoucím bezemisním Česku však nemůže být nic jiného než jádro.
Současný tuzemský energetický mix tvoří zhruba 40 procent uhlí, kolem třetiny připadá na jádro, podíl obnovitelných zdrojů dlouhodobě kolísá kolem 15 procent. Závazek vůči Evropské unii vyžaduje, aby bezemisní zdroje v roce 2030 tvořily 55 procent národního mixu, takže Česko má v tomto ohledu téměř splněno. Tento náskok však není radno prošustrovat se založenýma rukama. Naopak je třeba jej využít jako jistý polštář pro hladký odchod od uhlí.
Výstup z uhlí má Česko naplánovaný do roku 2033. Vzhledem k podmínkám na trhu k tomu však může dojít i dříve. „Pokud se nic nezmění na podmínkách, v nichž uhlí momentálně funguje, dojde k odchodu Česka od uhlí daleko dřív než v roce 2033. Zcela určitě však za něj nebude náhrada, takže energetický mix bude do značné míry dotován dovozy ze zahraničí,“ říká mluvčí skupiny Seven Eva Maříková. „Při troše štěstí naroste nejen instalovaný výkon obnovitelných zdrojů energie, ale také akumulace a nových plynových zdrojů. Bohužel ale nelze očekávat, že tímto způsobem za pouhých pět let nahradíme 40 procent uhelné výroby a naprostou většinu regulačního výkonu,“ pokračuje Maříková.
Není to málo?
V této souvislosti je třeba připomenout, že větrné a solární elektrárny nejsou řiditelné a energii dodávají nezávisle na poptávce. Proto musí být v síti k dispozici zdroje, které budou energii dodávat tehdy, kde je potřeba. To umí vedle fosilních zdrojů jádro. Jenže domnívat se, že bychom v příští dekádě mohli mít nový jaderný zdroj, může skutečně jen nezměrný optimista. Nejnovější jaderný reaktor spuštěný v Evropské unii se nachází ve slovenských Mochovcích. Spuštěn byl 36 let od začátku výstavby. Loni byl uveden do provozu také finský reaktor Olkiluoto 3. Stalo se tak 18 let od zahájení stavby a o 14 let později, než se původně předpokládalo. (Předtím se naposledy stříhala páska před srovnatelně velkým jaderným zařízením v roce 2003 v Temelíně.) Česká vláda má letos v létě vybrat vítěze tendru na stavbu čtyř reaktorů o celkovém výkonu 4 800 MW. První se pak má začít stavět v roce 2029 a do zkušebního provozu jít v roce 2036. Realistickým horizontem jsou spíše čtyřicátá léta. Pokud se do té doby nestane nic vážnějšího, počítejme s extrémními náklady (současný odhad vlády za čtyři reaktory hovoří o dvou bilionech korun) a extrémně vysokou spotřebou elektřiny, na jejíž pokrytí čtyři nové jaderné zdroje nebudou stačit.
Nahradit uhelné elektrárny tedy není jednoduché, a pokud se nechceme dostat do situace, že budeme závislí na masivním dovozu, nejspíše je budeme potřebovat alespoň v nějakém režimu provozu. Jenže tomu nepřeje politická a společenská nálada, a tak není snadné uhelnou energetiku financovat, a to jak z hlediska bankovního krytí, tak z hlediska nemožnosti elektrárny pojistit.
Řekni, kde ty SMR jsou
Aktualizovaná podoba Státní energetické koncepce počítá s vyváženým mixem jádra, obnovitelných zdrojů, uhlí a nových paroplynových elektráren. Jenže vývoj jde obvykle rychleji a složitějšími cestami, než je zaneseno v plánech. Proto je třeba jednat agilněji než dosud. Není vyřešena otázka trvalého úložiště jaderného odpadu, o potenciálu malých modulárních reaktorů SMR se hodně mluví, ale realizace výrazně pokulhává. V Česku jsou přitom vhodné podmínky pro jejich vývoj, samotný ČEZ jeden malý reaktor provozuje v Řeži u Prahy.
Nakonec tu ale mohou převzít iniciativu sousedé. Jak nedávno informoval týdeník Euro, polské konsorcium OSGE, které tvoří PKN Orlen a chemička Synthos, spojilo síly s GE Hitachi a nabízí tato zařízení nejen pro Polsko (24 kusů), ale tři lokace pro své 300MW reaktory má vytipované i v Česku. „Věříme, že v Česku bude pokračovat rozvoj jaderných zdrojů. Z dlouhodobého pohledu a s předpokládanou významnou elektrifikací průmyslu a dopravy bude nezbytné hledat i inovace jako modulární reaktory a později fúzní reaktory. Spotřeba elektrické energie bude opravdu vysoká. Což znamená, že se současnými technologiemi bude velkým problémem stabilita a cena dodávek elektrické energie. Zde je opravdu nezbytné hledat a rozvíjet další zdroje. Skupina Orlen se zaměřuje jak na rozvoj modulárních reaktorů, tak například na geotermální zdroj, který může přinést stabilní zdroj obnovitelné energie,“ říká Martin Růžička, ředitel pro dekarbonizaci skupiny Orlen Unipetrol.
I Růžička považuje za jisté, že bude pokračovat útlum uhlí. Kvůli stabilitě dodávek podle něj zůstane část zdrojů zachována, zároveň by však rád viděl rychlejší rozvoj větrných parků. „Naše energetika se od uhlí zcela jistě odkloní. Spalování uhlí bude z mnoha důvodů stále méně ekonomické, a proto dojde k významnému odklonu. Pokud některé zdroje zůstanou, budou zaměřeny spíše na vyrovnávání sítě. Energetický mix musí pro českou konkurenceschopnost směřovat k nižší uhlíkové stopě, tedy intenzivnímu využívání fotovoltaických zdrojů. Pro stabilitu je však nezbytné, aby rostl podíl především větrné energie. To by měl být významný cíl České republiky, jelikož v této oblasti zatím významně zaostává,“ nabádá Růžička.
Přestože, nebo možná právě proto, že vývoj v energetice je zatížen příliš mnoha neznámými, firmy spojené s uhlím, jako právě skupina Seven Pavla Tykače, mocně diverzifikují portfolio. Tradiční uhelné regiony a lokality by tak v příštích letech mohly projít zásadní proměnou, byť budou nadále sloužit energetice. „Náš projekt Green Mine umožní v následujícím období při jeho plné realizaci kombinovat snad všechny myslitelné prvky moderní zelené energetiky. Zahrnuje plovoucí i pozemní fotovoltaiku, výrobu zeleného vodíku, přečerpávací elektrárnu, agrivoltaiku a také výzkum a vývoj v oblasti energetiky a průmyslu. Součástí je také nejrozsáhlejší projekt takzvané ekologické sukcese, tedy přírodní obnova území narušeného těžbou. Kromě projektu Green Mine, který vytváří investiční příležitosti i pro další společnosti, plánujeme na Mostecku výstavbu velkých pozemních fotovoltaických elektráren. Dvě z nich by měly vyrůst ještě letos,“ prozrazuje plány Seven Eva Maříková.
Pokles cen nečekejme
Další směřování evropské a české energetiky ovlivní též výsledky blížících se voleb do Evropského parlamentu a následné nové složení Evropské komise. Není nepravděpodobné, že uspějí konzervativnější proudy evropské politiky a Green Deal by mohl být korigován. Existuje skutečně nemálo odpůrců zelené politiky postavené do jisté míry na emisních povolenkách. Tento nástroj původně vznikl z ušlechtilých pohnutek jako svého druhu poplatek za vypouštění emisí skleníkových plynů. Stal se z něj však standardní obchodovaný finanční nástroj, s nímž spekulují investoři. To způsobilo obrovský nárůst cen povolenek a také jejich cenovou volatilitu. Firmy tak místo do obnovy svých provozů investují své zdroje do povolenek a státy utržené prostředky přerozdělují v dotacích.
I to je ostatně důvod, proč snížení koncových cen elektřiny není na obzoru. „Prostor pro pokles cen energií sice stále existuje, na druhou stranu je otázka, kam se posunou ceny emisních povolenek a jak to bude s vývojem ekonomiky, protože její růst vyvolá poptávku po elektřině a tím roste cena,“ odpovídá mluvčí PRE Karel Hanzelka. I on zmiňuje nejasný politický vývoj v Evropě, ale i další vlivy. „Například se nyní ukazuje, že budou nutné zásadní investice do distribučních sítí po celé Evropě, aby bylo možné zvládat toky elektřiny i z malých domácích výroben, jako jsou fotovoltaiky, což se v konečné ceně pro zákazníka projeví určitým nárůstem,“ dodává.
Mlhavý výhled
Je zjevné, že prognózy jsou zatíženy příliš velkým počtem neznámých. Je tedy lépe připravit se na nejhorší? Podle Hanzelky bychom v Česku měli mít dostatek elektřiny. „Je důležité říci, že jsme stále poměrně významný exportér, i když se ozývají hlasy, že se musíme připravit na obrácení role a po útlumu fosilních zdrojů se staneme dovozcem energií,“ říká mluvčí PRE.
Do té doby se toho však jistě dá dělat mnoho a netřeba hledět k příliš vzdáleným horizontům. „Řídíme se naší strategií rozvoje do roku 2030, tedy na období, které jsme schopni současným stavem poznání a technologiemi ovlivnit. Do tohoto roku chceme snížit emise o 25 procent oproti roku 2020 a postupně zvyšovat energetickou efektivitu, implementovat elektrickou energii z obnovitelných zdrojů a rozvíjet mechanickou a chemickou recyklaci, biopaliva, vodík a elektromobilitu. Do roku 2030 chceme do zelených projektů investovat přes 35 miliard korun,“ předkládá plány Unipetrolu Růžička.
Uhlí hodlá Unipetrol nahradit plynem, významné cíle má i v oblasti obnovitelné energie ve formě fotovoltaických elektráren a ve velké míře také větrných zdrojů. „Ty jsou klíčové pro naše cíle v oblasti obnovitelného vodíku. Budeme se také zaměřovat na rozvoj geotermální energie, v níž vidíme zajímavý potenciál pro výrobu stabilního zdroje energie,“ uzavírá Růžička.
Comments