top of page

5 otázek pro... Janu Lavrenčíkovou Myškovou

Každý člověk má moc něco změnit a s udržitelností by měl začít u sebe. Může jít o maličkosti, přesto v souhrnu mají význam. "My jsme ti, kteří svými nákupy udávají, co se má vyrábět a dodávat. Pokud budeme stále nakupovat levné věci z Číny, místo abychom podpořili konkrétní lokální výrobce, tak se ze spirály konzumu a neudržitelnosti nikdy nedostaneme," říká Jana Lavrenčíková Myšková, která je projektovou specialistkou Pražských vodovodů a kanalizací. Aktuálně ve firmě koordinuje ESG reporting nebo projekt Hydropolis. Její zápal pro udržitelnost ilustruje i to, že se podělila o svůj pohled na víc než pět otázek. Hodně se přitom věnovala právě osobnímu přístupu k udržitelnosti. Je čím se inspirovat.

 

Co vás osobně přivedlo k tématu udržitelnosti?

Jednak moje profese, ale především moje role mámy. Ekologii jsem se věnovala profesně de facto už během studia na univerzitě. Slovo udržitelnost jsem používala při svých přednáškách pro studenty na vysoké škole ještě v době, kdy ekolog byl pro většinu populace synonymem člověka přivazujícího se ke stromům na Šumavě. Nicméně udržitelnost v pravém slova smyslu jsem začala vnímat v širších souvislostech právě ve chvíli, kdy jsem se stala mámou. Mnohem víc jsem začala přemýšlet nad tím, odkud pochází to, co jíme, co pijeme, do čeho sebe a děti oblékám, jestli skutečně potřebují tolik hraček. A v tom širším kontextu pak kolik zdrojů jako společnost spotřebováváme? Zbude něco i pro naše děti a jejich děti? Jak se ke zdrojům chováme? Jak se chováme k lidem okolo sebe? Už během "rodičovské" jsem začala vnímat jako důležitou součást každodenního života komunitu v místě, kde žiji. Po “rodičovské” už jsem nechtěla být jenom ekolog, který vede statistiku vyprodukovaných odpadů firmy, ale chtěla jsem lidem kolem sebe ukázat, že nejlepší odpad je ten, který nevznikne. Disertační práci jsem zasvětila recyklaci stavebních a demoličních odpadů. Ve svém osobním životě jsem začala klasickými každodenními drobnostmi – cestovním hrnkem, taškou na nákup, kovovými brčky, nákupy potravin přes KPZ, od farmářů... Využila jsem možnost uspořádat eko workshopy pro děti ve třídách mých dcer – díky jejich osvíceným a vstřícným učitelkám.


Profesně jsem pokračovala zapojením naší firmy do projektu #DostByloPlastu, díky kterému jsme udělali další drobnější kroky mezi zaměstnanci – například pitným režimem jsme za tři roky uspořili 116 tisíc PET lahví, tedy pět tun plastu (více na: https://1url.cz/VruJM) – a hlavně jsme začali s edukací. Nabalovaly se projekty mých kolegů v oblasti energetické účinnosti i soběstačnosti, biodiverzity a podobně (více na: www.vize.pvk.cz)


Osobně si ale především myslím, že nelze oddělit udržitelnost firemní a osobní. Jsou to spojené nádoby, udržitelnost je jenom jedna. Vidím kolem sebe manažery udržitelnosti, kteří prezentují velkolepé udržitelné cíle na konferencích, ale vlastní život žijí naprosto konzumně a neudržitelně.

 

Už jste se toho dotkla, ale kdybyste měla rozvést, jak se udržitelnost propisuje do vašeho osobního života?

Snažím se přemýšlet, které moje běžné denní činnosti mají vliv na udržitelnost.

Nákup jídla: nakupujeme vybrané potraviny společně s naší komunitou v místě bydliště a využíváme KPZ, tedy komunitou podporované zemědělství. Například vejce, maso, ale i mouku nebo kytky pořizujeme společně od lokálních dodavatelů. Pečivo kupuji u našeho pekaře.


Nákup věcí: co jde, to půjčujeme – například sportovní vybavení pro děti (lyže, běžky) na celou sezonu, nebo kola "točíme” s kamarádkami mezi sebou podle věku dětí. Praktikujeme to i u některého oblečení. Knihy půjčujeme v knihovně, nebo nakupujeme přes Reknihy a Knihobot. Mobilní telefon dostaly děti po mně a manželovi.


Oblečení: pro sebe ráda nakupuji od lokálních značek například na Dyzajn Marketu a Design Locku, nebo od konkrétních českých návrhářek. Ráda využívám i obchůdky jako například Taktrochujinýsekáč. Raději tričko od české značky než tři z řetězce. Vyřazené oblečení po dětech buď pošlu kamarádkám, nebo vozím do vybraných azylových domů. Sbírku oblečení máme i ve firmě.


Dárky: já sama mám nejraději zážitky nebo dárky, co se dají sníst nebo vypít. Takže se tak snažím obdarovávat i své blízké. U dětí mi to ještě ne úplně prochází, nicméně i ty už si zvykly, že občas místo plyšáka dostanou nějaký společný zážitek.


Doprava: auto jsem úplně ze svého života neodstranila, ale snažím se ho maximálně využít, takže s ostatními rodiči provozujeme sdílenou dopravu dětí na různé kroužky, tréninky, zápasy. V létě se snažím aspoň část doby jezdit do práce na kole.


Voda: naše děti pijí “kohoutkovou” od miminka. Na všechny výlety a cesty máme každý svou láhev. Stejně jako do auta mám cestovní hrnek a vím, na které benzince mi udělají kávu “to go” do vlastního.


Bydlení: bydlíme v bytě. V rámci společenství vlastníků jednotek teď zjišťujeme možnosti využití fotovoltaické elektrárny na našem bytovém domě, pro který jsem zařídila tři kompostéry od naší městské části.


Z pohledu sociálního jsem pravidelným dárcem krve. Také přes pět let spolupracuji s neziskovkou Minerva21, která se zabývá mentoringem a vzděláváním dospělých. Jsou to ve své podstatě maličkosti, a ne vždy je stoprocentně dodržím, nicméně, když těmito drobnostmi začne každý, určitě to efekt mít bude.

 

Jak byste vysvětlila hlavní cíle udržitelnosti žákům první třídy?

Všichni žijeme na jedné planetě Zemi. Na ní máme jednu společnou vodu, půdu i vzduch – všichni dohromady. A musíme se o tyto zdroje společně starat, abychom měli kde žít, co dýchat, pít a jist. Neznečišťovat vodu ani půdu, neprodukovat moc odpadů, nemít věci, které nepotřebujeme. Pomáhat si mezi sebou a spolupracovat.

 

O které oblasti v souvislosti s tématem udržitelnosti se podle vás stále hovoří málo?

Udržitelnost je často komunikovaná jen jako synonymum slova “environmentální”. Ale v udržitelnosti jde i o sociální stránku, tedy například o zapojení znevýhodněných skupin na trhu práce (handicapovaní, rodiče na či po mateřské a rodičovské dovolené, samoživitelky či samoživitelé, lidé po výkonu trestu), dále o podporu vzdělávání napříč společností, ale také o sebevědomí společnosti, což souvisí s jejím duševním zdravím. Všechno je propojené. A myslím, že právě propojenost, provázanost je velmi opomíjena.

 

Jak ještě více podpořit zájem o téma udržitelnosti v běžné populaci?

Jako největší problém vnímám nejen v oblasti udržitelnosti komunikaci. Spousta lidí neví, co si pod pojmem “udržitelnost” představit. Potřebují definici, co to je, a zároveň návod, konkrétní příklady a tipy, co a jak dělat. Chybí tu intenzivní komunikace ze strany státu, jasné a výstižné definice, jaké jsou cíle v udržitelnosti celé České republiky. Jaké konkrétní kroky k tomu povedou. Ty by potom měly být propsány do kroků jednotlivých krajů a následně obcí.


Zároveň je třeba si uvědomit, že každý jeden člověk má moc. My jsme ti, kteří svými nákupy udávají, co se má vyrábět a dodávat. Pokud budeme stále nakupovat levné věci z Číny, místo abychom podpořili konkrétní lokální výrobce, tak se ze spirály konzumu a neudržitelnosti nikdy nedostaneme.

 

Máte návod na to, jak se úspěšně vyhnout greenwashingu?

Být opravdoví v tom, co děláme. Ve všech oblastech vlastního života.

 

Co podle vás přinese povinný ESG reporting, který zavádí pro velkou část firem Evropská unie?

ESG beru jako příležitost pro firmy. Zatím však bohužel vnímám, že ze strany některých firem je to bráno jako nutné zlo, často přirovnávané k GDPR. Nicméně jsou společnosti, které to jako příležitost uchopily a hledají efektivní a konkrétní cesty, nejen ty na papíře. Tyto společnosti by mohly být dobrou inspirací pro ty, kteří v tom pozitivum ještě nevidí. Proto je velmi důležité neustálé sdílení dobré praxe. Zároveň jsem chvílemi i skeptická. Po přečtení knížek „Horkou jehlou“ a „Zítra je taky den“ od Rudolfa Havlíka jsem měla pocit marnosti a zbytečnosti. Rudolf Havlík se část života věnoval dovozu textilu vyráběného v Asii a ve zmíněných knihách poodhaluje svět textilního průmyslu včetně dětské práce, nelidských podmínek, používání toxických barev na látky, legitimnosti certifikátů „udržitelnosti“, původu materiálu a tak dále. Pořád si však, možná naivně, říkám, že právě ESG by v rámci upravení dodavatelsko-odběratelských řetězců mohlo pomoci.

 


Jana Lavrenčíková Myšková

Vystudovala Českou zemědělskou univerzitu v Praze, obor „Odpady a jejich využití“. Problematiku odpadů studovala také v Dánsku. Během studia na vysoké škole učila odpadové hospodářství na střední škole Príncep de Viana v Barceloně a přednášela na ČVUT. Disertační práci na téma „Recyklace stavebních a demoličních odpadů“ obhajovala již jako specialista ekolog v Pražských vodovodech a kanalizacích (PVK), kde v tu dobu vedla skupinu ekologů. Po rodičovské dovolené se stala Ambasadorkou environmentálních projektů v PVK. Udržitelnosti se věnovala i jako CSR specialistka v Kooperativě. Jak sama uvádí: "Udržitelnost pro mě není trendy pojem, ale samozřejmá součást života. Dává mi smysl sdílet svoje zkušenosti dál, a proto je moje životní motto: I aspire to inspire till I expire.“ V současné době se věnuje ESG problematice, a především projektu Hydropolis Praha, o kterém ještě hodně uslyšíme.

 

Comments


bottom of page